Idea univerzity, soubor číslo 10 – KURTICHY – sofistikovaná banalita

Autor: Kurt Gebauer
Rok vzniku: 2013 – 2014
Počet děl:
KURTICH I, esej NANO – dva velkoplošné tisky
KURTICH II, III – dva velkoplošné tisky, 2x video – multimediální databáze
Technika:série fotografií, digitálně upravené fotografie
Umístění: FChT UPa, viz fotodokumentace

Texty: autor, historik umění/vědec, filosof

Na začátku bylo Nano, tedy výstava Nano v Makráči, jinak Ústavu makromolekulární chemie AV ČR na Heyrovského náměstí v Praze-Petřinách. Byla to slavná výstava a konference o propojení umění, nanovědy a nanotechnologie, která souběžně probíhala v Galerii současného umění DOX a kterou připravilo Uskupení Tesla. V UMCh AV ČR také laskavě vystavili mé parodické mega Trpaslíky z r. 1985, neb Nano je prý řecky trpaslík. Trpaslíci pak putovali na fakultu chemicko-technologickou Univerzity v Pardubicích v rámci další Nanovýstavy a ti se tady zabydleli tak, že se Věda na mé Trpaslíky dívala v atriu univerzity několik let, než Trpaslíci odputovali na výstavu všech trpaslíků od komiksových, pohádkových, zahradních, kamenných Braunových z Kuksu až po mé politicko-ironické do zámku v Jičíně.
Ale mezi tím jsem vyzdobil univerzitu v rámci spojení vědy a umění formou výstav a konferencí dalšími objekty, hlavně červenými Plavkyněmi II z roku 1981. Nad černým propadlištěm rampy v hale školy tak sedí, či spíše visí tak vkusně, že je tam nechávám, přestože po nich touží významné muzeum. Také betonové stěny chodeb jsem vyzdobil soubory fotek ze života na plachtách. Jsou takovým nanosvětem, kdy hlavně děvčata na ulicích, nádražích, výstavách a jinde na něco čekají, postávají, klábosí. Já to fotím, aby všichni viděli, jak je svět krásný, když se nic neděje. Soubory jsem nazval Kurtichy, tety ke svému jménu Kurt jsem přidal jméno Tichý, to byl fotograf, který sledoval děvčata v Kyjově na Moravě svým z papírové krabice vyrobeným fotoaparátem.
Při výstavách, konferencích, seminářích, debatách o vědě a umění v Pardubicích jsem samozřejmě také fotil cvrkot hlavně v chodbách ústavu a tak vznikl nápad nafotit také zbytek činnosti v této úžasné budově, tedy zkoumání v laboratořích, pracovnách a tak. A tak jsem to udělal, aby vědci viděli, jak je jejich škola zajímavá, i když pracují. Aby bylo jasné, jsem sochař a tento obor mimo jiné studuje postoje, statiku, proporce, rafinovanost kompozic a zvláštnost vztahů postav, takže je to spíše sochání fotkou. Je to něco jiného než umělecká, reportážní či jiná fotka. Je to „vědecké zkoumání“ něčeho, co je zcela běžné.
K tomu všemu našemu bohulibému konání bych jen rád připomenul, že co je lidstvo lidstvem, potřebovalo vedle zkoumání jevů, tedy vědy, také náboženství, které by vysvětlilo, co nikdo neví a nikdo nikdy neviděl. Každá parta si vymyslela nějaké náboženství, některé náboženské party přerostly až do několika stovek miliónů věřících. Tak jsem uznal za vhodné před časem napsat Písmo svaté nejen pro nanovědce a nanotechnology, neb Nano i trpaslík se týká nás všech. Text se jmenuje „Stvoření světa podle Nana“ a jeho text visí na betonové stěně ústavu už několik let. Pokud vědci a studenti mají chuť věřit v něco speciálního, šitého jim na míru, mohou vedle studia svých půvabů na fotkách nastudovat zvěstování, které mi nadiktoval sám veliký Nano. Nechť nás Nano provází po všechny věky věkův při zkoumání světa, ať vědou, uměním nebo jedno čím, hlavně, aby nás to zaměstnalo tak, že nebude čas na lumpárny, intriky, na malé ani velké války a tak ještě modlitbička:
Nano, Nano, Velký Nano, buď tak hodný, řekni Ano.
Esej pro vědce i nevědce, umělce i neumělce, 2014
Kurt Gebauer, sochař, VŠ pedagog a emeritní profesor na VŠUP, Praha

Fotografie v daném uskupení mají na první pohled společné to, že zobrazují člověka v různých a na první pohled obyčejných situacích. Fotografie jsou samy o sobě rovněž svou nápaditostí a technickým zpracováním „obyčejné“. Jedna vedle druhé jakoby se hlásily k obyčejnosti svou kompozicí, motivem i vším tím, co fotografie umožňuje (práce s hloubkou ostrosti, dynamikou aj.). Jakkoli se však na první pohled ohlašuje obyčejnost, když od jednotlivých fotek pozorovatel poodstoupí, celková kompozice vzájemných vztahů mezi fotografiemi ukazuje něco nevšedního, a tedy i provokativního. Křížová struktura připomíná bílou mříž; jakoby zobrazení lidé byli uvězněni na univerzitě, či pozorovatel mimo ni – ať tak či onak, tématem by tu byly předsudky, nesvoboda, stereotyp, rutina, v níž se často bezděčně pohybujeme. Jiná představivost hned napoví, že to přece není mříž, ale křižovatky lidských osudů, v jejichž poli se jednotlivé fotky vyskytují. Jako hlavní téma této sady fotografií bych však zvolil „poodstoupení“. Pohlížíme-li na věci v jejich izolaci od širšího obzoru, jeví se nám často jako takřka bezvýznamné, beze smyslu. Teprve když od věcí zaujmeme odstup vynořující se otázky po celkovém smyslu a jednotlivé obrazy snáze zapadají do příběhu, který se mezi nimi rozvíjí. Zvou nás k zamyšlení a k hledání smyslu. Právě až ten celek umožňuje se dovtípit určitého smyslu, uspořádání.
Věda, univerzita, studium, akademie, diskuse, to jsou vše náměty, které se v náhledu fotografií ukazují jako společné téma. Věda, studium, univerzita – to vše předpokládá osamocení badatele, ale současně také pluralitu lidí, kteří jednají a diskutují vzájemně. Pokud by se však jednotlivé fotografie pokusil jejich pozorovatel zachytit v jejich „izolovaném“ příběhu, po několika málo na sebe bezprostředně navazujících snímcích se jeho úsilí stává marným; po pár snímcích vždy započatý příběh končí a začíná otázka, která by se ptala po smyslu jednotlivých epizod. To společné však neuniká pozornosti, spíše naopak, zoufalství nad hledáním smyslu v jednotlivých na sobě nezávislých snímcích vrhá pozorovatele k ohledu na celek všech fotografií: Univerzita je tu pořadatelem společného příběhu, je tím, co poskytuje horizont jednotlivým fotografiím, které jsou jakoby bez vzájemné souvislosti. Univerzita tu však není jen jako prostorové pozadí. Je přítomna v tom, čemu se lidé na fotkách věnují, čím žijí, s čím se potýkají, čemu se přibližují a vzdalují…
Aleš Prázný, filosof

Zuřivý reportér Kurt Gebauer ve světě vědy, 2014. Narážka na Egona Ervína Kische a jeho nasazení rozhodně neznamená, že by Kurt Gebauer byl zuřivý. Právě naopak. V roli soukromého očka na stopě vědy je stejně všetečný jako Phil Marlowe, ale o poznání méně cynický a sebedestruktivní. Kurt Gebauer je jako trpaslíci – dostane se všude. Touhu po poznání a schopnost se stále učit a přicházet s novými a neotřelými nápady by jistě ocenili i v Googlu, ačkoli dlouholetý profesor VŠUP zdánlivě nepatří mezi jeho mladistvou cílovou skupinu. Je obdivuhodné, jak nečekaně, nezvykle, originálně a při tom komplexně se ke každé další výzvě Kurt Gebauer postaví.
Gebauerovy fotografie jsou rešerše, zjišťuje v nich, co se dá o vědě dozvědět prostřednictvím oka fotoaparátu na fakultě chemicko-technologické v Pardubicích. Výsledkem je vizuální informace, do jaké míry si však činí nároky na univerzální platnost? Gebauer vnímá rituály vědy, bílé pláště, čištění kádinek, pečlivé měření. Právě dodržování předem zvolených postupů je tou nejcharakterističtější vědeckou metodou, stejně jako jejich překročení. Penicilin byl objeven jen proto, že Flemingovi zplesnivěl obsah kádinek a zbytkové záření z Velkého třesku zašumělo na anténu čištěnou od holubího trusu.
Metoda hledání a poznávání, v níž Gebauerovy fotografie vznikají, se stává sestavením fotografií do procesuálních map výpovědí o daném problému, sumou poznání.
Předem zvolené postupy jsou charakteristické pro konceptuální umění, které se touto metodou přibližuje vědě. Prvním konceptuálním umělcem byl na začátku 20. století Marcel Duchamp, plně se rozvinulo v 60.letech. Umění, které pracuje raději s idejemi, myšlenkami a koncepty než s hmotou, sice přišlo o svou původní poetiku plnou vizuálního kouzelnictví, vůně barev a barevných šmouh na tvářích umělců, ale vydalo se na průzkum oblastí dosud pro umění uzavřených. Díky Beuysově sociální plastice ke skutečnému životu, pustilo se do sociálních otázek, politiky, ekologie, do oblasti vnímání umění. Sociologický a archívní obrat umění poslední doby se dá interpretovat jako vstup vědeckých postupů do umělecké sféry a tím i zvýšení relevance jeho výstupů.
Martina Vítková, historičky umění

V Gebauerových snímcích je barva přítomná zcela přirozeně, není tam dodána. Sochař Kurt Gebauer prostřednictvím různých úhlů pohledu, hmot a těl defilujících před jeho objektivem na chemicko-technologické fakultě, staví sociální plastiku. Buduje představu o dějích, vztazích a procesech, které se zde odehrávají. Gebauerův dokumentaristický, sběračský přístup otvírá dveře do uzavřených laboratoří a ptá se: Co dnes vlastně věda je a jak pracuje? Neviditelný jako moucha a přece přítomný zachycuje důstojnost a slavnostní počínání osob v bílých pláštích. Hledí jim přes ramena do monitorů, nahlíží do kádinek, sleduje pohyb zkoumané látky v kolonách, kádinkách i Petriho miskách. Zároveň do své rešerše zařadil i dění při zahájení výstav a při diskusních aktivitách UTesly. Umění, které do domovského prostoru vědy vstupuje, je intervencí s potenciálem proměnit vnímání jeho obyvatel, rozšířit ho i do nečekaných a možná ani nehledaných směrů. Vstup diskusních aktivit je kukačkou, ale v pohledu Kurta Gebauera součástí, zvláštností a jedinečností tohoto místa.
Jakub Opršal, přírodovědec

Kurt Gebauer – Teorie všehoKURT aneb Život je krásný – V širším světě, který zahrnuje nejen přírodní vědy, ale i humanistické disciplíny, existují dvě teorie všeho : všechno je marnost a všechno je hra. Sochař, svérázný filozof a lidový vědec Kurt Gebauer přichází celoživotně s další možností, která má rozhodně pozitivní pól. Jeho teorie se nedotýká pouze hmoty, ačkoli ta je pro sochaře zásadní, ani neformuluje jednotnou teorii pole, přestože na polích, v lesích a v parcích je umístěno nejvíce Gebauerových realizací. Teorie kvantové gravitace nebude jediným výsledkem Kurtových úvah, zaměřuje se totiž opravdu na VŠECHNO. Kurtovy teoretické úvahy o vzniku světa, zákonitostech jeho fungování, poslání člověka ve vesmíru a roli umění v životě člověka, by se daly shrnout pod značku VŠEHOKURT aneb jak funguje UNIVERZUM. Kurtova teorie není v žádném případě temná ani mlhavá, naopak je zcela exaktně jasná a logická. Asi tak jako Štvorcový vietor, první film o Gebauerově sochařském přístupu. Jasněže přirozený fyzikální prostor není tvořen body (útvary dimenze nula), nýbrž složitějšími jedno- či vícerozměrnými útvary = sochami, objekty, případně fotografickými a textovými instalacemi. Kurt Gebauer se díky komplexnímu promýšlení univerza řadí po bok Aristotela, Francise Bacona, Descartova ontologického modelu, vedle Nietzscheovy Radostné vědy, Světa v ořechové skořápce Stephena Hawkinga. Jeho koncept je nepochybně blízký dílu Největšího Čecha, Járy Cimrmana či Woody Allena.
Stejně jako teorie vyrábí Kurt přirozeně i sochy. Byť samozřejmě přirozenou cestou vyrobených živých soch nezvládl vytvořit mnoho. Myslím, že jeho žena těmto realizacím říká trochu nepřesně DĚTI. Kurt vstupuje do prostoru nano-světa už od konce 80. a počátku 90. let v souvislosti se sérií alegorických a kritických humanoidních soch nazvaných Trpaslíci. Kurt Gebauer dokáže zrealizovat sochu, ať už je to pomník, obluda, plavkyně nebo bohyně z čehokoliv. Může to být sláma, textil, bronz, kamení, co najdete u cesty, umělá hmota, dráty nebo syrová zelenina. Výsledkem jsou politicko-ironické instalace, které neztrácejí vtip ani po letech. Život je krásný.
Martina Vítková, historičky umění

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.

  •