Idea univerzity, soubor číslo 2 – DUALITA

Autor: Jaroslav Jebavý
Rok vzniku: 2012
Počet děl: 5 černobílých tisků, video
Technika: koláž, počítačová animace
Umístění: FCHT UPa

Texty: autor, historik umění/vědec, přírodovědec/kurátor, filosof

Pět koláží:OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Jaroslav Jebavý, autor

Z jiného hlediska viděli dualitu skutečností řečtí filosofové, totiž jako protiklad věčného, neměnného bytí a proměnlivého, klamného zdání čili nebytí. V Platónových dialozích se vedle dualismu vědění a zdání objevuje i dualismus pravého světa idejí proti klamnému světu smyslových zkušeností a konečně dualismus nesmrtelné duše ve smrtelném těle. Aristotelés se pokusil zmírnit tento neudržitelný protiklad tím, že věčné ideje pokládal za tvary či formy věcí, nikoli za samostatná jsoucna. Věci vznikají spojením látky a tvaru, takže jedna bez druhé není lidské zkušenosti přímo přístupná.
Monochrom a Dualita. Svět je mnohost, kterou z různých důvodů redukujeme na antagonistické protiklady. Je noc a den, bílá a černá, muž a žena, dobro a zlo, rozum a cit, jin a jang, duše a tělo, pozitivní a negativní, příroda a technika, částice a vlnění. Jsi s námi nebo proti nám! To jsou nejobvyklejší duality, které potkáváme v životě. Patrně se tu projevuje kulturní vliv křesťanské teologie a ideologie.
Obecně se dá říct, že skrze dualitu chceme pochopit komplexní, složitou jednotu. Svět ale není tak jednoduchý, nedá se redukovat na dva limity bez mezistupňů a škál. Ve dvojkové soustavě, kterou používají počítače, se nejen nedomluvíme, ale ztratí se i mnohost a poezie, metafory a humor.
Přesto se duality pro posuzování umění v 19. století silně prosadily. Švýcar Heinrich Wölfflin, představitel formalistických dějin umění, při srovnávání renesance a baroka klasifikoval pět binárních symbolů čisté vizuality: 1. vývoj lineárního a plastického k malířskému. 2. vývoj vidění od plochy k hloubce. 3. Zavřená forma – otevřená forma. 4. Mnohost – jednota. 5. Absolutní a relativní jasnost předmětů. I on si všiml, že vize hloubky ještě neznamená větší schopnost zobrazovat prostor. Wolflinovy základní pojmy lze převést na Riedlův protiklad hmatového a optického. Psychoanalýza přidala k zájmu o formu také psychické skutečnosti a pradávné principy, například libido a mortido. Antropologie pojmy přírodní a kulturní /společenské.
V optických tricích a op-artu 60.let je dualita základním vyjadřovacím prostředkem. Právě sousedství nejostřejších protikladů klame naše oči a svádí vědomí k mylné interpretaci viděného. Díky promyšleně zvoleným kontrastům se nehybné tvary pohybují a rozměry se zdají být velmi relativní. Jaroslav Jebavý dokáže velmi dobře používat barvy, ale občas se spokojí i s dualitou černé a bílé v případě samolepkové koláže, jež vědcům asociuje dvou štěrbinový pokus. Tedy důkaz, že světlo se chová jako částice i jako vlnění. V elegantních černobílých kolážích je možno objevit i de Broglieho hypotézy a další jevy, které zkoumá kvantová fyzika.Jebavý jde ale v redukcionistickém přístupu k malbě ještě dál a vytváří monochromy. Díla vytvořená jen jednou barvou. Vrství své typické kroužky na sebe v několika úrovních, takže vzniká velmi živý a měňavý povrch. Monochrom je něco jako 4 minuty 33 sekund dlouhé ticho skladby Johna Cage. Prostor pro nás samotné, jako náhradní uvolnění nebo superpauza. Ve spleti čar nebo v ploše jedné barvy můžeme objevit cokoli. Svět, zrnko písku, matematickou rovnici, původ vesmíru, odpověď na nejpodstatnější otázku univerza, prostě cokoli je pro nás důležité, na co se právě soustředíme. Monochrom může být projekčním plátnem mysli.
Pokud by se dala vizuálně pojmout fenomenologie, mohlo by to být ideálně prostřednictvím umělecké techniky, kterou používá Jaroslav Jebavý. A to je zmíněné kroužení. V kroužení je obsaženo jevení, mizení a zjevování. Otázkou je: zobrazuje monochrom to, co JE a nebo to, co NENÍ, ale MOHLO BY BÝT ? Je to něco, co nám CHYBÍ ? nebo co HLEDÁME ? nebo utajuje něco, o čem ani NEVÍME ? Navíc malý kruh obsahuje nekonečno stejně jako velký.
Monochrom může být klidně základní úrovní pro zobrazení aktu nebo New Yorku. Když Jebavý vysekává kruhové fragmenty ze svých starých katalogů, nebo lepí kruhové samolepky a překrývá zbylé rastry, sleduje stále pro něj charakteristickou strategii kroužení a toulání. Kroužení znamená, že kolem něčeho chodíme, obcházíme, kroužíme. A to je asi nejbližší charakteristika pro proces lidského poznání. Přibližujeme se, obcházíme, kroužíme. Poznání nemá počátek ani konec, stejně jako kruh a monochrom.
Martina Vítková, historik umění, vědec

Filosofické myšlenky od dávnověku hledají výchozí principy, kterými by vysvětlily povahu reality, její pravé určení. Tak v učení a dílech myslitelů zaznívá důraz na monády, dyády, triády nebo čtveřiny aj. Jedná se o pokus odhalit tajemství světa, zjednat si přístup k jsoucnům, pochopit bytí, zahlédnout sebe například v sepětí Já a ne-Já, vědomí a těla, v procesu vzniku a zániku, spojení a rozkladu, v plynutí času a stavu bezčasí, v pohybu a klidu, v lásce a nenávisti… Starořecký myslitel Pythagorás rozlišil deset základních protikladů. Výchozí protiklad v jeho učení tvoří to, co je neomezené (bez hranic) a to, co je omezené (má hranice). Přitom v binární opozici kladl důraz právě na omezené, vymezené, určité, přesné, symetrické, rovnovážné.
A-peiratická skutečnost (peras = starořecky hranice) je nedostupná, nezachytitelná, nevyzpytatelná, spontánní a živelná. Svět jako kosmos je dle Pythagory harmonický, je souladem, řádem určeným číselnými poměry a vztahy. Tak jednička je výrazem pro bod, dvojka pro přímku, trojka pro plochu a čtyřka pro těleso. Součtem čísel jedna, dva, tři, čtyři se dostáváme k dokonalému číslu deset. Člověk schopný se naladit na světový pořádek je s to zaslechnout i hudbu sfér. Opačným je pak jiný obraz, který můžeme najít v díle Danta Alighieriho, kdy peklem je pro člověka navěky dlít v prázdnotě bez jediného spojení s čímkoli vymezeným.
Je ovšem zapotřebí také upozornit, že myslitelé, kteří věnovali svůj život odstranění diktátu předem nastaveného řádu, uvolnili mnoho spontánních a tvůrčích sil, že se svět mohl ukázat jiným, dokonce jako dynamická různice v ustavičném pohybu a změně. V řadě teorií, i soudobých, se však stále setkáváme s úsilím odhalit principy pořádající skutečnost v nějak zachytitelné struktury nebo systémy. Nejenom ve vědách, ale v životě leckdy čelíme tomu, abychom nepropadli těkání bez hranic, že potřebujeme přesahy a v orientaci v jiném, nějaký tah k celku.
V „dualitách“ spatřuji obojí, předivo struktur se schopností autopoietického výrazu, neustálého pokoušení o nové, ale se základy, které zůstávají konstantou jednoho z možných světů. Máme tak před sebou nejenom jímavé zlomky duální životnosti, ale možná i zrcadlo, kterého se můžeme ptát: Jaký svět my sami obýváme?
Miroslav Joukl, filosof

Dualita je fenomén ze světa malých rozměrů, kvantových rozměrů, ale velkých možností předvádí unikátní jedinečné vlastnosti, charakteristické pro existenci celého námi známého vesmíru v kontextu hmoty jako vlny a částice. Autor vytvořil nové dílo, koláže s názvem DUALITA, kvantový design, optické klamy či princip neurčitosti? Autor se poprvé setkal se záznamy a kvantovou teorií na seminářích a workshopech v laboratořích Fakulty chemicko technologické Pardubice a vytvořil černobílé koláže, vizuální variace na složité chování elementárních částic. Autor jako vesmírný kutil nabízí návod jak si lze vytvářet ze základního prvku nové a nové tvary, vztahy, vazby a konfigurace i estetiku. Autor recykluje svou starou tvorbu a z kreseb, ilustrací, katalogů razidly vyráží kolečka nebo přímo ze samolepek / z elementárních částic / pak rekonbinuje shluky částic a atomů. Autor je milovníkem vědeckých dokumentárních filmů o světe velkých a malých rozměrů který ho výrazně inspiruje v jeho tvorbě. Autorův design divákům otvírá neviditelný prostor s jeho neuvěřitelnou tvarovou rozmanitostí, kde umělec si vytváří paralelní vesmíry, kde pracuje intuicí i racionálně čerpá z atomové teorie J. Daltona, L. Boltzmanna a od otců kvantové fyziky W. Heisenberga, E. Schödingera, N. Bhora , A. Einsteina, reflektuje tak výtvarně svět subatomárních částic aktuálně odhalovaný ve výzkumném středisku CERN.
A.Prokopová, chemik, kurátor

Vlnová animace. Tato animace vznikla na náměty obrazů Slávka Jebavého. Smyslem bylo rozpohybovat jedno z jeho děl zobrazující vlnu složenou z černých kruhů na bílém pozadí, jejichž velikost vizuálně reprezentuje výšku vlny. Animace byla vytvořena kompletě algoritmicky v programovacím jazyce Java. Matematický předpis funkce sinus (rerezetující vlnu) ve vertikálním směru ovlivňuje velikost kruhů. Tato funkce v probíhajícím čase přechází do další funkce sinus posunuté o polovinu periody, čímž vzniká iluze stojatého vlnění.
Petr Čermák, programátor

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.

  •