Idea univerzity, soubor číslo 5 – nanoSPOLEČNOST

Autor: Linda Čihařová
Rok vzniku: 2012 – 2014
Počet děl: 6 fotografií počítač. upravených, video
Technika: digitální tisk, kresba, počítač. animace
Umístění: FCHT UPa

Texty: autor, historik umění – vědec, vědec chemik- toxikolog, filosof

NANOSPOLEČNOST a „betonová parta. ( nanoART)
Východiskem pro mojí současnou práci byl nanoART, kterému jsem se věnovala v předchozích letech. Za spolupráce s FChT UPa a UTeslou jsem měla šanci se porozhlédnout, skrze elektronový mikroskop ve zvětšeném světě obyčejných materiálů jako plasty, dřeva, minerálů, brouků apod. Tyto materiály jsou kolem nás tak často, že je téměř přestáváme vnímat. Vnořením se do jejich struktury jsem se snažila najít výjevy, připomínající krajinu nebo nějaké formy jejích obyvatel.
Posunem pro mě v instalaci NANOSPOLEČNOST je vztah chromatické adaptace a metamerie a její možné predikce. Příčiny metamerie dané osvětlením s různými remisními křivkami porovnávaných objektů může divák v průběhu celého dne sledovat na dvou sériích SF a SZ sestavených po třech tiscích, jak se mění od výrazného barevného rozdílů SF – fialová x SZ – zelená až po šedý monochrom.
Vizualita série šesti digitálních fotografií (60x80cm) a videa vycházejí ze snímků z elektronového mikroskopu. Divák nahlédne do detailu krystalu křemíku, wollastonitu, jantaru, buněčného povrchu, betonu a složeného oka pavouka. Na povrchu reálných fotografií je vrstva kresby, jemně provázaná s původním motivem tak, že se slévají v jeden celek. Kresba vytahuje z abstraktních tvarů ty, které připomínají živé tvory smyšleného původu, kteří dodávají snímku přitažlivost pro oko vědeckého laika a dokonce i pro profesionála, který se naopak takovými snímky zabývá celý život. Obrazy přitahují pozornost na tajemný svět nano rozměrů a povzbuzují k jeho objevování. U interaktivní části je pak vidět obraz původní, neupravený a až po stimulaci konkrétního místa myší se objeví oni skrytí obyvatelé nanosvětla.
Linda Čihařová, autor, 2014

Dva v jednom, monochrom je něco jako 4 minuty 33 sekund dlouhé ticho skladby Johna Cage. Prostor pro nás samotné, něco jako náhradní uvolnění nebo superpauza, čas a prostor navíc, ve funkci daru. Ve spleti čar nebo v ploše jedné barvy můžeme objevit cokoli. Mapu, zrnko písku, matematickou rovnici, původ vesmíru, odpověď na nejpodstatnější otázku univerza, prostě cokoli je pro nás důležité, na co se právě soustředíme. Monochrom je něco jako projekční plátno aktuální mysli. Zároveň, pokud by se dala vizuálně pojmout fenomenologie, bylo by to možná právě prostřednictvím umělecké strategie, kterou používá v tomto případě Linda Čihařová – metamerie . je obsaženo jevení, mizení a zjevování. Zobrazuje monochrom to, co JE a nebo to, co NENÍ, ale MOHLO BY BÝT? Je to něco, co nám CHYBÍ? nebo co HLEDÁME? Nebo utajuje něco, o čem ani NEVÍME.

Linda Čihařová obydlela nano-krajinu nano-bytostmi. V době kultu Středozemě je možno bytosti v neznámých nejmenších prostorech vnímat jako Společenstvo nanoprstenu. S ponorem do struktury původně technických experimentálních snímků se divák stává nanonautem a nanoetnografem. Prostředí elektronového mikroskopu vnímané jako Nanozemí má kromě svých nanoobyvatel i své nano-mýty, nano-legendy, nano-hrdiny, nano-princezny, nano-koně, nano-oběti a možná i nano-bohy. A tím pádem i nano-štěstí, nanosmutky, nano-úklady a nano-lásku. Podle stupně vývoje civilizace mohou být jeho součástí i nano-banky, nano-úroky, nano-fyzika, nano-ekologie a nano-neurózy. Název Nanospolečenství jde významově ještě dál, nenaznačuje jen partičku nanoobčanů spojených stejným nanocílem a nanocestou. Poukazuje na fakt, že je-li příroda živá, je živá i do nanomorku nanokostí a do těch nejmenších nanočástic. Funkcionalističtí architekti říkávali, že Bůh je v detailech. Možná, že se vitální jiskra života skrývá právě v té nejmenší nanočástečce toho, co jsme zvyklí nazývat hmotou.
Martina Vítková, historik umění 2014

Gulliverovská perspektiva Lindy Čihařové. Román Jonathana Swifta Gulliverovy cesty je dílo nesmírně mnohovrstevnaté, k jeho hlavním tématům však určitě patří problematika vnímání světa z nepřirozené (tedy nevrozené) perspektivy. Hlavní hrdina románu sice může díky změně úhlu pohledu vnímat nové, originální, velmi zajímavé výjevy a procesy, na druhé straně mu však hrozí leckdy až životu nebezpečné riziko nepochopení správného (tedy funkčního) kontextu. Člověk je ovšem tvor spíše zvědavý nežli rozumný a tak ho tradičně láká možnost nahlédnout do dimenzí, kam díky své fyziologii nemá přímý přístup. K danému účelu pak sestrojuje různá zařízení, která mu umožňují gulliverovské výlety mezi obry i trpaslíky. Otázkou však zůstává, jaký vztah k objektivní realitě skutečně mají tímto způsobem dobyté dimenze?
Jedno ze zařízení, které nás může přenést na takový výlet do mikro či nanosvěta se nazývá skenovací elektronový mikroskop (SEM). Předmět, který chceme pomocí SEMu sledovat, musí být vodivý, pokud není, je třeba ho potáhnout vodivou vrstvou kovu či grafitu. Na povrch předmětu je nasměrován úzký svazek urychlených elektronů, které se buď odráží, nebo jsou absorbovány za současné emise sekundárních elektronů. Odražené a vyražené elektrony pak dopadají na detektor a transformují se zde na vstupní informaci pro software, který po provedení série matematických operací poskládá výsledný obraz. Kdo hrál někdy tichou poštu, musí být vážně na pochybách, jak je při tolika hráčích výsledná zpráva věrohodná.
V případě gulliverovské výpravy Lindy Čihařové však nejsou věrohodnost a funkčnost kontextu nijak zvlášť významnými parametry. SEM je zde použit jako nástroj, který našemu oku zprostředkovává pohled do světa, jehož měřítko se vymyká běžné lidské zkušenosti, ale hraje s námi hru, kde se body udělují za výsledný estetický dojem, nikoli za informační hodnotu….
Miloslav Pouzar, chemik, toxikolog, VŠ pedagog, 2014

Nanotechnologie představují oblast, od níž moderní člověk mnohé očekává. Na fotografiích je zachycena tajemná „krajina“. Samotné snímky jsou pořízené technologií, která je zvětší do té míry, že to, co je lidskému zraku původně skryto, stává se pro něj čímsi hmatatelným a svou nevídaností pozoruhodným. Nanotechnologie nám však také připomínají, že makrosvět a mikrosvět je jedním celkem, jeden bez druhého není myslitelný: pro ty největší procesy jsou zásadní ty nepatrné. Onen zárodečný „bang“ by nikdy nebyl „big“, pokud by nebylo těch nepatrných, nejmenších – neviditelných – prvků… A člověk jakoby zvláštním řízením osudu stál na pomezí mikro a makro světa, v jakémsi středu na pomyslné stupnici, kterou měříme svět: jako ten, kdo je svorníkem všeho.
Aleš Prázný, filozof

„Domnívám se, že podobné přístupy jsou v současné době velmi vítané. Kreativita, umění vidět, fenomén “krásy” ve vědeckém bádání atd. jsou prvky, kterým se u nás zatím nevěnovala dostatečná pozornost. Navíc to, že do této oblasti vstoupí nikoliv vědec, ale umělec, je ještě přínosnější. Linda Čihařová se chce ve svém projektu seznámit s příklady umělecké tvorby těch vědců, kteří jsou možná trochu vnímavější a dokáží kromě zachycení dokumentárních vědeckých snímků při Svých bádáních také vnímat a zachytit krásu mikrosvětů a zpřístupnit ji veřejnosti. A chce obohatit tuto oblast vlastním vnímáním a uměleckými výstupy osobitého charakteru, které mohou přinést inspiraci i naší laické či odborné veřejnosti formou publikování, výstav, performancí atd. Své místo mohou mít takové nvýstupy i v tolik potřebné popularizaci vědy.“ Že je Linda Čihařová vhodnou osobou pro takovou činnost jsem se v minulosti přesvědčil vícekrát třeba při její práci v rámci workshopů v oblasti “dialogu vědy s uměním” konaných v Jižních Čechách, při akcích Týdne vědy Akademie věd 2007 i její autorské účastí na výstavách “Mikrosvět – česká vědecké fotografie”.
František Weyda, vědec, Jihočeská univerzita

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.

  •