Idea univerzity, soubor číslo 7 – Hypotéza I a II, Algoritmus evoluce

Instalace: Hypotéza I a II

Autor: Veronika Doutlíková
Rok vzniku: 2013 – 2014
Počet děl:
Hypotéza I – objekt – vitrína
Hypotéza II – objekt – vitrína, velkoformátový obraz
Technika: , mixmédia, kresby, koláže, počítačová grafika, modelace
Umístění: FChT UPa

Texty: autor, historik umění, přírodovědec/kurátor, filosof

RADOSTNÉ BYTÍ V CELKU A S CELKEM
PŘIROZENOST A RADOST Z TVORBY
PROMĚNLIVOST VÝZNAMŮ,RAFINOVANOST KOMUNIKACÍ
VZTAHY A DĚJE,JEJICH POZOROVÁNÍ
NEKONEČNÁ RŮZNOST PŘÍSTUPŮ
ROZDÍLNÁ ŘEŠENÍ TOHO SAMÉHO PROBLÉMU,TÉMATU..
DĚTSKÁ HRAVOST NEDOTČENÁ OBAVOU Z NEÚSPĚCHU
EXPERIMENTOVÁNÍ, ZVÍDAVOST
SDÍLENÍ

Hypotéza I – Ing je King
Východiskem pro textovou instalaci Ing je King v přízemí nové budovy fakulty chemicko technologické Univerzity Pardubice, je tvorba jejích absolventů, živelně vyvřelá na parkovišti a asfaltových cestách v kampusu univerzity. Vnímám ji jako projev spontánní tvořivosti, vidím vynalézavost v kompozičních řešeních jednotlivých nápisů a shledávám zde přihlášení se k celku, stvrzené rituálem z ukončení studia. Zasvěcení ingem – samostatné osobnosti, poznamenané stigmatem studentského bytí v chumlu – Ing Jája, ing Pablo, ing Evík……..
Objekty do vitríny naznačují mnohost přístupů a interpretací, v nichž radostná hravost přechází v nepředstírané vzývání inga. Ozvukem nápisů na chodnících je textová instalace na podlaze v přízemí budovy, nabádající ke vstupu do přilehlého bistra vyzývavým INGRES a CATERING. Během času nápisy postupně mizí, stejně jako ty studentské v okolí budovy.
Další část výstavy tvoří velko-formátové fotografie pravěkých bytostí a jejich komunikace jazykem prvků a sloučenin. Například obyčejné “Au” může být laikem vnímáno jako jako citoslovce vyjadřující bolest, zasvěcencem pak jako alchymistovo zvolání “ejhle zlato!”. PAH coby přehlíživé povzdechnutí vyjadřující opovržení, v kterém čte student technického oboru název pro polycyklické aromatické uhlovodíky.
Veronika Doutlíková, autor

Antropologická noticka Hypotéze I – Ing je King. Východiskem pro textovou část instalace Ing je King se autorce stala tvorba absolventů UPa, realizovaná v kampusu na pozemních komunikacích univerzitního kampusu. Výstava vitrín, objektů a textových instalací je nesena groteskní nadsázkou. Navazuje na stálou, v moderní budově staroškolsky působící expozici pevných látek a texty
na podlaze rezonují se zmíněnou spontánní tvořivostí absolventů. V prvku fosilie autorka využívá přeměny organických látek v anorganické k tomu, aby rozehrála komickou hru. Vyhynulí dinosauři a jiné fosilie působí jako varování před stagnací a zánikem. Ing. Je King, kdo nestuduje, zakrní a stane se fosilií, sedimentem vhodným hodnotným přinejlepším jako palivo nebo jako muzeální exponát.
Kdyby se slavný tyransaurus rex dokázal adaptovat, tak se dnes s námi ohlíží zpět přes miliony let evoluce. Mnoho dinosaurů přešlo stejně jako člověk k bipedii, ale nedokázali najít pro své přední končetiny smysluplné využití. Možná by neskončil jako fosilie, ono propadliště evoluce, kdyby pobral trochu nonšalance a namísto násilí rozvíjel
trochu diplomacie. Ale prohrál: variabilita, selekce a dědičnost je nesmlouvavá, evoluční pravidla ho vyloučila z kruhu.

K čemu je síla bez rozumu. Král jest mrtev. King is dead! Chyběl mu prostě ingenius, intelekt a talent, ona vrozená schopnost k řešení nových problémů, která by přelstila panství přírody. Neměl kulturu, jež by ho zachránila a umožnila se mu adaptovat na prostředí jinými prostředky. Člověk na rozdíl od krále dinosaurů začal používat ruku jako univerzální nástroj. Na počátku věků se stal kutilem (bricoleurem, jak říkají Francouzi) a začal používat přírodní předměty jako nástroje. Postupně své nástroje zdokonaloval a začal experimentovat i s řečí…nebylo to snadné. Napodoboval zvuky prostředí? Zdokonaloval posunky a projevy emocí? Jazyk je tak neuvěřitelně komplexní strukturou, že podle některých mohl vzniknout pouze naráz? Ale jak? A mýtus vznikl v momentě vzniku jazyka. Řeč možná byla ražbou do nicoty, ale nefosilizovala a vyvinuly se z ní vědy. A mezi nimi jedna, jež našla způsob, jak přelstít hmotu, jak využít vlastností kamenů a fosílí k účelům člověka. Chemie se vylíhla z alchymie a z kutila se stal inženýr, člověk, který pro každý účel navrhuje nové řešení. Fosilní vrstva těch co zůstali pozadu slouží jako potrava člověkem zkonstruovaných strojů. Výstava je poctou lidskému rozumu a oslavou vzdělání a univerzity, z jejíž půdy čerpá prvky pro vlastní hravou imaginaci. Kdeže je dnes, král dinosaurů, tyranosaurus rex? – Dead is the king! Ať žije Ing.!
Michal Tošner, autor je sociální antropolog

Hypotéza I – Ing je King. Název svádí k domýšlení, zda je skutečně vždy ING také KING, a v kterých očích. Může však být také king jen v těch vlastních. Egoistická pýcha je považována za jeden ze smrtelných hříchů, poměřováno eticky a východně. Problémy lidského charakteru, ega, ani jiné, však umění zpravidla dávno neřeší, umění vizuální zejména ne. Takže název prezentace Veroniky Doutlíkové je spíše jen metaforický, je hrou se slovy a rozvíjením okamžitého asociačního nápadu. Tvorba nebo instalace pro konkrétní prostor, se tomu říká. Je však také jakýmsi šikovným marketingovým tahem, jehož cílem je upoutat pozornost v prostoru, kde se dá zvýšená koncentrace Ingů předpokládat. Sebestřednost jakýchkoliv kingů to však určitě nenapraví, neboť schopnost sebereflexe je vzácný úkaz. Umění, je myšleno jen volné umění, ne tzv. užité, vůbec nikdy nic a nikoho nenapraví, je ve své podstatě neutilitární, neslouží jakémukoliv zjevnému praktickému účelu. Jestliže přesto nějakému slouží, vytrácí se a stává se něčím jiným, ještě poměrně nedávno třeba propagandou nebo ilustrací. V této svobodě, nepodřizování se ničemu a snad ani nikomu, je jeho smysl, hlavní význam a jedinečnost. Luxus, kdy je ona praktická nevyužitelnost zároveň tou nejvyšší hodnotou, si dnes může dovolit jen to nejkvalitnější umění.
Veronika Doutlíková je svým školením velmi praktickou výtvarnicí, neboť je také absolventkou velmi prakticky založené umělecké školy (pražská VŠUP, ateliér filmové a televizní grafiky). Je výtvarnicí se schopností přesahů, pohybování se na okrajích oborů a jejich účelovosti. Za její textovou instalací hříček se zkratkou ING je dobře čitelná myšlenka (v této souvislosti však také možná poněkud podvratná), zda se vůbec dá svět umění propojovat s utilitárním světem vědy. Obojí je sice založeno na obecných schopnostech, jako je tvořivost a schopnost objevování nového, ale svobodné umělecké myšlení a prožívání světa bez vazby na jeho účel je vlastní jen jednomu oboru. Hra Veroniky Doutlíkové s konceptuálními dvojsmysly je blízká nejen vizuální, ale i nonsensové poezii.
Na instalaci textů je rovněž založena druhá část výstavy, která propojuje stínové obrazy pravěkých zvířat a bytostí (digitální tisky prosvětlených vystřihovánek) básnicky interpretovaných ve vazbách na názvy chemických prvků a sloučenin. Asociativní proud slovních hříček a obrazů má opět vazbu na animační strategii hlavního oboru zájmu Veroniky Doutlíkové, animovanému a loutkovému filmu. Obdobná strategie charakterizuje také drobné objekty nainstalované ve vitríně. Jejich hravost a proměnlivost významů je zde také zřejmá. Zároveň působí jako objekty nějakého záhadného kabinetu kuriozit nebo jako součást kulis či scén pro surreálný animovaný film.
Vít Bouček, historik umění 2014

Hypotéza II – Pyritová hypotéza
“Rýpání se v pravěku” a potloukání se po kampusu mě dovedlo k myšlenkám o možnostech vzniku života a jeho ne-závislosti na existenčních podmínkách. Navíc podpořeno brilantními články evoluční pyritové teorie, prohlašující nehostinná temná místa na dně oceánů za kolébku života.Hydrotermální průduchy, velké chvějící se černé věže přehřáté vysokým tlakem na podmořském dně se přes vysoké teploty, tlaky a naprostou tmu hemží životem!
Analogie betonové budovy, coby takového nehostinného místa se nabízela okamžitě. Temné kobky poslucháren jako líheň “nových struktur”.Univerzita coby místo, kde očividně bují celá samostatná společenství organismů – extremofilů – vystavena různým tlakům.
Odolají jim s pomocí ochranných pomůcek či se brýle a štíty přizpůsobují okolnímu prostředí?
Tyto pohnutky daly vzniknout velkoformátové malbě “Černí kuřáci”, realizované chemickou, acidobazickou reakcí. Stálost malby je ohrožena slunečním svitem, a tak nyní žije svým vlastním životem a bude postupně stárnout až zcela zmizí. Z fascinujících krystalů pyritu vynořujících se z mateční horniny vyvstala naléhavá zpráva.
Zřejmě nejsme z vopice, ale z šutru.
Veronika Doutníková, autor

Hypotéza II. Autorka podruhé vstupuje do univerza chemie. Svou uměleckou intuicí se chápe hypotézy o sirném původu života. Jak se z anorganické hmoty zrodil život? Fascinující otázka. Pro imaginaci je svůdná představa, že život se zrodil v chemické syntéze živlů ohně a vody, že povstal z kouřové vody. Jakoby v chemii ožíval homunkulus staré alchymie. Co vede hmotu, aby se organizovala do krystalů, jak působí síly entropie, jak dochází k látkové přeměně? Je to vyšší plán, je to hra? Ať je to jakkoli, autorka se k tématu vztahuje hravě. V její instalaci ožívají chemické vzorce v komické postavičky, ochranné pomůcky se z mrtvých předmětů mění v materiál živé imaginace. Informace je vtištěním formy, imaginace je život, vrchol látkové přeměny. Hmota, jež kdysi dala povstat jednoduchým organismům, se nakonec skrze komplexního člověka-umělce vztahuje k sobě samé, aby sama ironizovala sebe samu. Je umělkyně nástrojem hmoty nebo je hmota médiem umělkyně? Je zde tedy možná další hypotéza: není člověk jen hříčkou hmoty, stvořen pouze k tomu, aby si pohrávala sama se sebou?
PhDr. Michal Tošner, Ph.D., autor je sociální antropolog

Scientia facit saltum. (R)evoluční teorie, která vnesla nový stupeň poznání do biologie, změnila pohled společnosti na svět a stala se jedním z pilířů moderní přírodovědy: Tak dnes vnímáme teorii evoluce, jak ji popsali Darwin a Wallace. Máme představu, že obdobně ji v té době viděli i jejich vědečtí kolegové a osvícenější část veřejnosti a odporovali jí pouze zpátečníci neschopní či neochotní porozumět ani argumentům v přehledně a čtivě napsaném odborném textu.
Ale jak potom mohly přirozený výběr odmítat i takové vědecké kapacity jako Darwinův současník Richard Owen, dodnes uznávaný především pro své přínosy anatomii?
Možnou odpověď na to o století později přinesl filosof vědy Thomas Samuel Kuhn ve své Struktuře vědeckých revolucí. Ze studia historie vědy věděl, že pokrok je zřídkakdy lineárním hromaděním informací, kdy postupně doplňujeme slepá místa na dříve načrtnuté mapě poznání. Ve vědě dochází k revolucím v chápání světa, událostem, které mění náhled či obecný rámec (paradigma) určitého oboru. Heliocentrismus, relativita, kvantová mechanika či právě evoluce prostřednictvím přirozeného výběru – to vše představovalo mílové skoky kupředu pro jedny a nepochopitelnou změnu pro druhé. Někteří tvrdí, že vítězství nového paradigmatu je dokonáno až tehdy, kdy předchozí generace (ne nutně věková, spíše myšlenková) vědců odejde do důchodu či vymře; pak se začnou psát nové učebnice, které opět podají hezký přehledný obrázek pokroku postupně vedoucího právě k současnému pohledu… a historie se náhle zdá tak jednoduchá! Po nastolení nového paradigmatu probíhá věda dle Kuhna způsobem řešení logických hádanek v hranicích daného rámce, a pokud se objevují nesrovnalosti, teorie je obvykle schopna je nějakým způsobem dovysvětlit a vstřebat, případně zamést pod koberec Occamovým koštětem, jak to s nadsázkou nazývá profesor Jaroslav Flegr. Tak by samozřejmě věda k nesrovnalostem chovat neměla – ale jak by měla?
Určitou představu o tom měl filosof, jehož Kuhn dosti kritizoval právě pro její nerealističnost: Karl Popper. Ten odmítal požadavky pozitivistů na verifikaci, potvrzení, vědeckých teorií. Jeho důvod byl rozumný: je mnohdy teoreticky a v zásadě vždy prakticky nemožné shromáždit všechna data k nějakému problému tak, aby byly naše domněnky potvrzeny. Správná vědecká teorie by podle něj měla být formulována tak, aby se dala vyvrátit – a k tomu stačí jediný údaj, který je v nesouladu s jejími předpověďmi. Proto velmi obdivoval Einsteina, který popsal řadu experimentů, které mohly relativitu zcela pohřbít, kdyby neposkytly jím předpovězené výsledky.
Pikantní je, že Popper nepovažoval přirozený výběr za vědeckou teorii – neexistovaly podle něj způsoby, jak jej vyvrátit. Ale nedělejme unáhlené závěry: evoluční biologie si Popper velmi cenil a považoval ji za přínosnou pro poznání, ale pokládal ji za „metafyzický rámec pro provádění výzkumu“, nikoli vědeckou teorii per se. To spíše ukazuje, že i velmi chytří lidé se mohou dopustit omylů v oborech, kterým se nevěnují; stačilo by objevit fosilii čtvernožce v prekambriu, lidskou kostru vedle dinosauří, nepozorovat v populacích žádnou varianci v množství potomků a v přežívání mezi jedinci, dědičnost ani vznik nové variability… Ostatně později ve svém životě Popper seznal, že se poněkud unáhlil, a uznal, že kritéria vědecké teorie evoluce splňuje.
Něco na způsob přirozeného výběru je i proces, kterému by v popperovském pojetí měly podléhat vědecké teorie: úspěšné, které dostatečně dlouho odolávají vyvrácení, v souboji s jinými přetrvají a produkují „potomstvo“ v podobě navazujících myšlenek a hypotéz, které se od původní podoby mohou postupně odlišit. Jenže jak jsme si ukázali s Kuhnem, tak jednoduché to není. Jednak si nemůžeme být jisti, kdy přesně odmítnout teorii po nesouhlasném výsledku experimentu – stačí jeden, dva, více? Nemohli jsme někde udělat chybu? Kdybychom se přísně řídili Popperem, řada přínosných teorií by mohla být šmahem zamítnuta kvůli experimentálním vadám. Po několik desetiletí jsme tu měli velikou nesrovnalost mezi očekávaným a zachyceným množstvím neutrin ze Slunce. Přísně vzato by bylo správně zamítnout model vnitřního uspořádání Slunce, na základě nějž předpověď vznikla – i když jiné typy pozorování s ním v rozporu nebyly. Až po dlouhé době se ukázalo, že model není špatně a na vině je oscilace neutrin. Nezamítnutí teorie o fungování Slunce a hledání alternativního vysvětlení nám nejspíš umožnily na oscilaci přijít daleko dříve, než kdybychom se zachovali přísně popperovsky.
A vědci jsou také lidé – málokdo se raduje, když je vyvrácena jeho teorie, nebo ji dokonce s nadšením vyvrací sám, jak by to dle Poppera mělo ideálně vypadat. Obvykle se objevuje vědomá či podvědomá snaha nové poznatky interpretovat z hlediska původní teorie, i když to úplně nesouhlasí a je potřeba leccos přeformulovat či rozšířit. A jsme zpět u Kuhna, Occamova koštěte a nazrávání času k příchodu nového (lepšího?) paradigmatu.
I věda a její metody se vyvíjí a právě filosofie může pomoci tento vývoj popsat a třeba i nastínit, jak by mohl – či měl – vypadat do budoucna. Měli bychom jinak přistupovat k teoriím? Skládat povinné průběžné zkoušky ze statistiky? Měli by být vědci i mimo laboratoř přísně apolitičtí? Jaká etika by měla být přijata v biomedicíně a jak ovlivní praxi ve výzkumu? Právě různé pohledy na vědecké poznatky, pomyslné soupeření i spolupráci na univerzitní půdě a evoluci života i vědy se hravě a invenčně snaží ilustrovat umělecká díla Veroniky Doutlíkové – a je na nás, jaké myšlenky a otázky si z nich odneseme. Třeba si u nich nad uměním i vědou také trochu zafilosofujeme.
Julie Nováková, evoluční bioložka

Hypotéza I a II. Černé kuřáky lze občas zahlédnout.Elegantní kaligrafie Veroniky Doutlíkové vznikají pomocí horkovzdušné pistole a papíru reagujícího na teplo. Výsledkem jsou jedinečné struktury, které mají charakter kresby, ale zároveň i otisku. Mohou asociovat korálové útesy viděné sonickým přístrojem nebo podmořské sopky, na nichž je stále přítomen život. V její práci je zřejmá zkušenost z animovaného filmu, kterým se zabývá ve své každodennosti. Pro kreslené filmy pro děti je důležitý příběh, jak se odvíjí od expozice přes kolize, krize, peripetie, katastrofy až ke katarzi – rozuzlení a očištění. Pokud by podobně měla být předložena evoluce od počátku, kdy jsme patrně vylezli z podmořských horkých sopečných komínů, nelze přesně říci, kdy by měla nastat katarze a jaké rozuzlení a očištění by tvůrce příběhu mohl mít v plánu. Protože evoluce nemá plán ani cíl. Stejně tak velkoformátové kresby mění svoji podobu na světle, původní stav už dokáží dokumetovat pouze fotografie, kresba postupně ztmavne a zmizí. Změna je základním principem evoluce.
Vtipné nápisy ing je king se zdají být dotekem infantilní hravosti, dokud se neprojdeme po kampusu. Na asfaltu tlustým bílým štětcem stojí ing. Láďa, ing. Kadli, ing. Monča a další desítky podobných důkazů, že ani z vědeckého světa dětinská radost ze statusových písmen nemizí.
Autorka hledá charakteristické momenty světa vědců. Jako u v komixech Petra Korunky se objevují bílé pláště,
hazmat suite a plynové masky u Doutlíkové jde o interface rozhraní zcela transparentních ochranných brýlí INGE. Výstupky na nich podezřele připomínají ženská ňadra, jinde kresbičky molekulárních vzorečků napodobujících veselé figurky. Autorka tomu říká nano-heraldika. V pyritové hypotéze si hraje s kódy vědeckého jazyka. Najednou tu nejsou označení chemických prvků, ale citoslovce, banální komunikační šumová slůvka a mnohoznačné ideje.
Právě vtip prací Doutlíkové je v chemickém prostředí sázkou na nejistotu. Zažitým klišé je, že umění musí být zcela vážné, seriózní, pracné a glorifikovatelné. A klidně může být i nudné, pokud v pozadí tušíme těžkou myšlenku. Jenže umění odráží lidský život. A ten je vážný i směšný, tragický i komický, smutný a veselý, nudný, hravý, uplakaný, cynický, kryptický, velkolepý i malicherný, jak kdy. A jaká že myšlenka za lidským životem by měla být skrytá? Těžko říct, často nejspíš žádná. Smysl je to nejtěžší, co můžeme na světě hledat.
Martina Vítková, historik umění 2014

Instalace : Algoritmus evoluce

Autor: Alexandra Prokopová
Rok vzniku: 2013 – 2014
Počet děl:
Algoritmus Evoluce – video
Technika: aplikace evolučního algoritmu při zpracování (optimalizaci) obrazu uměleckého díla, videoart
Umístění: FChT UPa

Snahou napodobit přírodu vznikly dva typy přístupů. Prvním jsou umělé neuronové sítě napodobující činnost mozku a používané v praxi pro předpovědi nebo pro klasifikaci objektů na základě předem daných vstupních informacích se známými odpověďmi.
Druhým přístupem jsou genetické algoritmy používané hlavně pro řešení problémů učení a adaptace. V přírodě a tedy i v genetických algoritmech platí, že kvalitnější jedinci se častěji rozmnožují a také déle přežívají, proto zanechávají více potomků, kteří nesou dál část jejich genetické informace. Přesto je tento výběr ovlivněn náhodou, neboť se i kvalitní řešení vybírají k dalšímu přežití sice úměrně své kvalitě, avšak náhodně. V informatice pro tento tzv. kvazináhodný výběr podle kvality používáme zařízení nazývané “ruleta”.
Pavel Jetenský, programátor

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.

  •