Idea univerzity, soubor číslo 8 – Psyché Deliké, Pykolepsie

Instalace: Psyché Deliké, Situace I a II

Autor: Pavel Doskočil, spoluautor J. Nálepa
Rok vzniku: 2012 – 2014
Počet děl:
Diptych – 2 skulptury / P. Doskočil
Situace I a II – sonifikace / P. Doskočil, J. Nálepa
Technika: sochařská konstrukce – skulptury obraz, dřevo, guma, sonifikace
Umístění: FChT UPa, viz fotodokumentace

Texty: autor, historik umění, sociální antropolog, přírodovědec, filosof

Diptych – odvrácená strana, ze všeho nejvíc to je o kocovine, což s psyché deliké úzce souvisí, ta část se psama je vlastně tarotová karta luna (z celýho tarotu ta nejzoufalejší) a ta druhá je spodek auta výfuk, tento obraz lze vidět když lezeš pod auto a snažíš se přidrátovat výfuk… také dost svízelná situace.
můj vztah k psychedelic to vystihuje dost přesně, a halt je to z překližky, protože prostě to je chatařská postmoderna a jinak to neumim.
Pavel Doskočil, autor, sochař, perfotmér, hudebník

Diptych je zvolen pro analogické vyjádření něčeho starého, podprahového, emočního, iracionálního a přesto univerzálního ve srovnání s protikladem až materialisticky současným. Jde o porovnání tarotové karty Luna a automobilového výfuku. Obojí je v sochařské práci dost neobvyklé – spodek auta lidé narozdíl od mechaniků moc často nevídají a věštění z grafických obdélníků – karet, patří jen do dámských budoárů.
Tarotový reliéf asociuje Bergmanův film Hodina mezi psem a vlkem a báseň Jana Skácela. Jde o tu část noci před rozedněním, kdy ožívají duchové a démoni a živí jsou v hlubokém spánku pronásledováni svými nejtemnějšími obavami a nočními můrami.
Noční můrou je samozřejmě defekt vozidla, kdy stojíte u silnice a auto prostě nejede. V obou případech jde o problém s naší lidskou psýché, protože objektivně se prostě vůbec nic neděje a čas kosmu běží kolem nás jako kdykoli dříve.
Tarotová karta s Lunou živí inspiraci a říká, že umělecké dílo vytvořené pouze vědomím bude suché a bez života. Na druhou stranu tvůrčí očekávání může provázet úzkost a obtíže s rozlišením skutečnosti od iluzí. Luna je podle vykladačů tarotu svítivé já. Na pozadí noci a síly temnoty.
Chladné místo pod horizontem a svitem Luny oplývá nebezpečnou silou přitažlivosti. Měsíc se chystá zanořit dál do temných oblastí duše. Nebezpečí plynoucí z Měsíce může mít podobu šílenství a zoufalství. Měsíc má svůj magnetismus, kterým přitahuje a ovládá – využívá podvědomí k ovlivnění rozhodnutí. Tato karta naznačuje duchovní sestup do podsvětí.
Luna je uctívána od nepaměti. Její lidská tvář nám říká, že člověk se vždycky musí nějak ztotožňovat s tím, co považuje za božské. Nad melancholickou pustou krajinou se setmělo a do houstnoucího šera se vyhoupl Měsíc. Luna je průvodkyně. Pes bývá považován za psychopompa, průvodce duše do záhrobí, případně zase zpět. Psi bývají vyobrazeni na náhrobcích už od antiky. Šakal, zobrazovaný jako bůh se psí hlavou byl egyptským božstvem a soudcem zemřelých. Luna nás zpomaluje, protože do podsvětí se nevyplatí spěchat. Ve společnosti Luny jsou vyobrazeni vlk a pes, tak podobní a přitom odlišní: domestikace a divokost, svoboda a věrnost. Vlk se psem vyjí na Měsíc jako zobrazení přeměny vlka (tedy našich nevědomých myšlenek, pudových pocitů, činů), v psa (ve vědomé a zkrocené). Této proměny dosáhneme vůlí, touhou a kázní. Jsou to symboly, které naznačují naši schopnost přetvářet vlastní život nebo také provádět magii a dělat zázraky. Zvířata stojí vedle sebe, abychom pochopili, jak je důležité být stále ve spojení se svými instinkty. Za jasných nocí jsou vlci aktivní, protože jim světlo přináší dobrou kořist. Kázeň a organizaci by vlčí smečce mohl závidět každý generál. Skvěle fungující spolupráce umožňuje všem členům žít tam, kde by sami přežít nemohli a ulovit kořist až desetkrát větší, než jsou sami. Staří Slované i indiáni vlky uctívali a nazývali je svými bratry. Ostatně, které dravé zvíře, pro něž je malé dítě snadnou kořistí, je místo sežrání krmí a chrání? Říká se, že vlci stejně jako lidé rádi zpívají. Vlčí vytí může obsahovat až 12 různých harmonických tónů. Když vyje několik vlků dohromady, zdá se, že jich je více, než kolik jich ve skutečnosti je. Vlk je zvíře síly. Vlci jsou přátelští, společenští a velmi inteligentní, je u nich silně vyvinut smysl pro rodinu, jsou loajální a žijí podle přesně stanovených pravidel a rituálu. Jsou ztělesněním ducha divočiny. Přinášejí silný pocit věrnosti, vnitřní sily a intuice. Už od samotného úsvitu dějin žijí lidé pod vlivem Měsíce. Jeho přitažlivá síla s osudovou pravidelností vzdouvá hladiny pozemských moří a působí jako účinný stabilizátor sklonu rotační osy Země. Měsíc je podle astrobiologů právě tím zázrakem, jehož existence podpořila život na zemském povrchu. Odedávna lidé věděli, že jednotlivé fáze Měsíce ovlivňují spoustu věcí. Úrodu, hojení ran, růst vlasů, sílu bylin nasbíraných za úplňku, zemědělství. Také biofyzické procesy v lidském těle probíhají v pravidelných intervalech. Tvrdívá se, že se při úplňku rodí víc dětí, stejně jako za bouře a dokonce, že ouplná lůna, jak o ní psal Mácha, stupňuje plodnost žen a počaté děti jsou častěji chlapci.
Duše potřebuje lásku, dýmající motor vozidla je ďábelský převozník. Druhý, více sochařsky pojatý reliéf je odvrácenou stranou poetické luny, ale také odvrácenou stranou osobního automobilu. Vozíme se v čistých kabinách se sofistikovanou technologií, ale to nic nemění na faktu, že celý stroj zespodu ďábelsky doutná. Bez fungujícího výfuku nedojedete daleko. A tak i naše delikátní duše, může projít za noci měsíčními pláněmi za štěkání psů a vytí vlků, a za dne bojovat s peklem pozemským symbolizovaným médiem transferu, osobním automobilem.
Martina Vítková, historik umění

Slast je bránou k Psyché Deliké a tak jako všechny emoce nás lidí je výsledkem komplexních neurochemických pochodů. Většina z těchto pochodů končí u dopaminergních a serotoninergních receptorů v oblasti limbického systému a nucleus accumbens ve vývojově nejstarší části naší mozkové kůry.

Centra slasti objevily v padesátých letech James Olds a Peter Milner, když studovaly na pokusných krysách proces bdění. Omylem tehdy umístily elektrody do chybné oblasti limbického systému, a když byl experiment uspořádán tak, že zvíře mohlo stisknutím spínače samo tuto oblast elektricky stimulovat, zjistily, že krysy mačkaly spínač téměř bez přestání, (až 100krát za minutu). Zvířata byla ochotna podstoupit mimořádnou bolest a trápení a, s výjimkou spánku, vyloučit veškeré ostatní aktivity, jen aby mohla spínač znovu máčknout. Výzkum na lidech později ukázal, že elektrická stimulace některých oblastí mozku (limbický systém, mediální hypotalamus, n. accumbens, globus palidus aj.), přináší různé kvality slasti sahající až k pocitům podobným orgasmickému vzrušení. Ukazuje se, že slast je samostatná neurologická funkce svázaná se systémem odměňování a posilování, tvořená soustavou biochemických mechanizmů funkčně vázaných na výše uvedené hluboké mozkové okruhy.
Klíčovou roli v prožívání pocitů slasti a odměny a řízení motivace a cílené pozornosti hraje neurotransmiter dopamin, který je produkován v nucleus accumbens syntézou s tyrosinu a působí na dopaminergní neurony mesokortikálního systému viz obrázek.. Důležitou roli v neurochemii prožívání slasti hrají také další neuropřenašeče (působící v hypotalamu, VTA a n. acumbens) jako je uvolňování dopaminu inhibující neuropřenašeč GABA a zejména pak serotonin, a opioidní peptidy enkefaliny serotoninergního respektive opiátového systému jejichž neurochemické přemostění zajišťuje glukózový receptor v hypotalamu. Tyto systémy jsou zodpovědné za řízení žádostivosti a tužeb, prožívání obscesivních pocitů a spouštění kompulzivního chování. Aby to nebylo úplně jednoduché tak do řízení a prožívání slasti je zapojen i další odměňovací okruh vázaný na noradrenalin v hipokampu z neuronálních vláken, které pocházejí z locus ceruleus, který souvisí s prožíváním pocitů nabuzení.
U normálních lidí tyto neuropřenašeče pracují dohromady v kaskádě vzrušení a útlumu (mezi komplexními podněty a odpověďmi), což vede k pocitu pohody z konečné odměny. Porucha v těchto mezibuněčných interakcích se projeví úzkostí, hněvem a rozladěností, případně lačností po látce, jež tyto negativní emoce odstraní. Výzkum závislosti na alkoholu, opiátech a kokainu ukazuje, že ač každá z drog pravděpodobně působí na jiných místech těchto okruhů, výsledným efektem je vždy zvětšení množství dopaminu dostupné na D3 receptorech (v nucleus accumbens) a D2 receptorech (limbického systému), které takto přímo stimulují centrum odměn v mozku. Dlouhodobým užíváním dochází k úbytku dopaminových receptorů nebo ke snížení produkce dopaminu, což vede ke snížené vnímavosti k běžným slastem. Proto se závislí často cítí bez nálady a depresivně. To je nutí k opětovnému užití drogy, jejíž dávku jsou navíc nuceni vlivem rostoucí tolerance postupně zvyšovat.
Neuorogenetický a neuroepidemiologický výzkum posledních dvou desetiletí (např. Olivier Civeli z Oregonské univerzity, Kent E. Hutchison, z University of Colorado a další) přinesl řadu poznatků, které ukazují na významnou genetickou podmíněnost vzniku závislostí, která souvisí s polymorfismem genů zodpovědných za proteosyntézu některých buněčných neuroreceptorů. Zjištění se konkrétně týkají D2 receptoru dopaminu a mu- opoid receptoru beta-endorfinu, které hrají klíčovou roli v dopaminového resp. opiátového systému prožívání a řízení slasti. Nezávisle pro oba receptory bylo zjištěno, že výskyt asociálního chování a nemocí spojených s konzumací alkoholu je u nositelů té „špatné alely“ genu D2 receptoru nebo mu-opoid receptoru až 3x vyšší než v ostatní populaci. Vysoká míra korelace s výskytem těchto alel byla zjištěna i v případě závislostí na opiátech, hracích automatech, přejídání a některých typů poruchy osobnosti.
Neurochemie a neurogenetika ukazuje, že z hlediska schopnosti morálního / sociálně přijatelného chování v rovině kontroly prožívání slasti nejsme bohužel všichni od přírody stejně vybaveni. Jaké implikace má toto zjištění z hlediska praktické etiky? Máme v rámci trestně právního řízení přihlížet k genetické predispozici „pachatele“ s ohledem na výši trestu nebo formu výchovně/nápravného opatření? Máme tuto znalost uchopit tak, že se v zájmu preventivní ochrany veřejného blaha se začneme rozlišovat na A1 a A2 resp A a G? Nebo je to příležitost na základě těchto poznatků vyvinout léčiva, která těm méně šťastným z nás (Pozn. nositelů té špatné alely genu D2 receptoru je v populaci až 25%) pomůže jejich genetický handicap snížit?
Je možné, že existují také alely (spíšě asi kombinace alel několika genů) které nás předurčují k tomu abychom byli žádostivější po slastech vyvolaných uměním a/nebo je intenzivněji prožívali, případně to zda-li slasti dosahujeme „konzumací“ postmoderního Duchampova ready made (pisoáru) nebo naivistického zátiší s jelenem?
Myslím si, že hlavním smyslem umění není dekorace, ale kladení otázek, které nás inspirují a „Chalupářská postmoderna“ Pavla Doskočila pro mne takové otázky přináší.
Alexandr Prokop, přírodovědec

Název díla „PSYCHÉ-DELIKÉ“, reprezentující fenomén duše, změněné stavy vědomí a (sebe)poznání. Z hlediska kulturní antropologie, považuji „psyché-deliké“ jako fázi tzv. přechodového rituálu. Tento rituál je specifický tím, že provází každou změnu místa, stavu, společenského postavení a věku a je vždy provázen třemi fázemi: odloučením, pomezím a přijetím. „Psyché-deliké“ považuji za pomezní, liminální fázi přechodového rituálu. Je to fáze, kdy se naše mysl (psyché) a projev (deliké) transformuje určitou stávající realitu do jiné. Touto fází přechodového rituálu si prochází každý jedinec v různých situacích, ať už se jedná o transformaci vnější, vnitřní či symbolickou. Přechodovým rituálem procházíme vždy, kdy opouštíme něco starého, abychom dosáhli nového stavu a liminální fázi považuji za tu nejdůležitější. V rámci tohoto projektu lze říci, že „psyché-deliké“ je fáze, která je společná jak pro vědce a filosofa, tak i pro umělce. Přechodovým rituálem si tito lidé prochází nejen při samotném získání statusu vědce, filosofa či umělce, ale také vždy, když hledají nové přístupy, postupy, ideje. Vždy musí zapojit své psyché i deliké, tak, aby dosáhli nového stavu vědomí. Lze tak říci, že projekt Idea University s doprovodnými semináři a wokshopy nabízí každému vědci, filosofu a umělci vstup do přechodového rituálu, jehož součástí je právě „psyché-deliké“.
Motiv pro následující propagaci semináře „PSYCHÉ-DELIKÉ“ s Pavlem Doskočilem jsem zvolil zcela účelně. Psychedelie je spojena s lety 60. a 70. Termín psychedelie byl zaveden v roce 1957 anglickým psychiatrem Humphry Osmondem. Ve stejných letech vzniklo hnutí hippie, které ve výsledku znamenalo pro tehdejší mládež, společnost i hudbu apod. určitý přechodový rituál, jejímž středobodem byla psychedelie. Zároveň to byla doba, kdy lidstvo začalo cestovat do Vesmíru. Tento motiv se snaží skloubit několik jevů. Klasicky upnutý mladý americký pár v kabrioletu zřejmě opustil planetu Zemi a míří k jiné zvané „PSYCHÉ-DELIKÉ“, kde si projdou liminální fází vlastního přechodového rituálu tak, aby se mohli vrátit na domovskou planetu se zcela jiným pohledem na svět, stejně jak se to stalo s lidmi z hnutí hippie.
Pavel Nekoranec, student kulturní antropologie

Psychédeliké – Odvrácená strana a Luna mezi psem a vlkem. Psychedelie jakožto technika usiluje o vymknutí mysli z racionálních hranic, k oklamání smyslů, k otevření bran vnímání běžně příliš svíraných mantinely výchovy. Logicko-pojmová struktura myšlení zajišťuje dorozumění v jeho jednoznačnosti. Za tuto jednoznačnost však platíme vysokou cenu, formalizovaný systém potlačí představivost a intuici. Oproti tomu symbol otevírá paletu mnohoznačností, tanec významů v rozjitřené mysli. Symboly jsou palivem imaginace. Tarotové karty jsou symbolickým a polysémickým systémem. Jsou to karty, které nám vykládají osud, nebo předávané fráze kartářů a kartářek? Přichází k nám pravda „z hůry“ nebo se naše oklamaná mysl stává jen otevřenější k sobě samé?
Luna! Výklad této karty nevěstí nic dobrého, křivdu, úzkost a přecitlivělost, útok na vlastní Psyché. Vlk na jedné straně, pes na druhé symbolizují lidskou dvojakost stejně jako celý diptych, vlk je divokost přírody a pes spoutanost lidské společnosti. Vztah mezi psem a vlkem je jako mezi znakem a symbolem (homologie).
Tarotová karta Luna je v Doskočilově psychedelické montáži zvláštním protikladem technologie evokujícího objektu (podvozek automobilu?). Detailní a přesná práce designérů, techniků a mechaniků proti enigmatické přírodě, domestikovaná koňská síla proti vlkům vyjícím na Měsíc. Vytáhnu-li si v jeden den kartu Luny, značící úzkost, a rozbije-li se mi v ten samý den výfuk, neubrání se lidská mysl podezření, že je mezi těmito událostmi je nějaká zvláštní spojitost. Kontingence, korelace, analogie? Nelze potvrdit, ale ani vyvrátit, exaktní věda je na toto krátká. Mysl dosazuje magické principy tam, kde racionalita selhává. Je zde dvojznačnost a nerozhodnutelnost, zda se nám tím zjevuje tajemná pravda nebo se setkáváme s čistou hrou imaginace. A tento moment je hodný názvu psychedelie…
PhDr. Michal Tošner, Ph.D.; Bc. Jiří Tichý

Pavel Doskočil (1968) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Karla Nepraše a prof. Milana Knížáka. Po studiích odešel do Hradce Králové, kde se od roku 1996 stal odborným asistentem pro výuku kresby a modelování na Katedře výtvarné výchovy univerzity Hradce Králové. V současné době žije v obci Vršce u Kopidlna. Jediná možnost, jak u nás může mladý umělec přežít na venkově svojí uměleckou smrt, je pracovat jako kurátor v oblastní galerii nebo jako kurátor, instalační pracovník a uklizeč nějakého nízkorozpočtového prostoru. Jedině tak si může zachovat zdravý úsudek a nepropadat skepsi. Pavel Doskočil provádí na vysoké úrovni aktivní kurátorskou činnost v galerii Podchod v Hradci Králové. Mimo tuto činnost se dál věnuje své volné práci, která se formálně pohybuje na pomezí skulptury a obrazu. Socha, objekt a instalace jsou přitom hlavním vyjadřovacím prostředkem a obrazová složka je často pouze v roli námětu. Obecné předměty tradičních námětů stylizuje do strohých, komprimovaných a očištěných znaků na hranici designu. Tlustá tyčovina je pro něho tahem štětce nebo tlustého fixu. Jemná hravost a ironie, s jakou se chápe zobrazení člověka, krajiny nebo života na venkově je odzbrojující, bez sentimentu a nadbytečných ozdob.
Luděk Rathouský, historik umění VŠ pedagog

Instalace: PYKOLEPSIE – EEG

Autor: Jan Nálepa
Rok vzniku: 2013 – 2014
Počet děl: 1 objekt
Technika: kresby, 3D tisk, počítačové programování
Umístění: FCHT UPa, viz fotodokumentace

Texty: autor, historik umění/vědec, přírodovědec/kurátor, filosof

Pyknolepsie“ je socha tematizující geometrizaci času a smyslové utváření skutečnosti. Záměrem bylo vytvořit prostorový objekt z fragmentů časového záznamu, který by rozebíral nebo mapoval lidské vnímání v předem definovaných momentech. Inspiraci a teoretickou oporu jsem nalezl také u francouzského filosofa Paula Virilia v díle Estetika Mizení (1989), ve kterém se zabývá fenomény, jež narušují účinek reality vnímáním skládaného z dojmů nebo účinku skutečnosti, determinací smyslové zkušenosti technologiemi a fenoménem rychlosti.
Teorie – pyknolepsie a probouzení:
Aspekty zvolené techniky a její esteticko-filozofický charakter mě přivedly k myšlenkám neúplné reality, jež je teprve mozkem stavěna do podoby, kterou považujeme za hmotnou skutečnost, ale přitom může být pouze její iluzí. Člověk není schopen očima vidět tvary, vidí jen barvy, ale díky svému pohybu a získané zkušenosti pak v mozku skládá jednotlivé plošné záběry do prostorového celku. Pohyb je tedy zásadní pro vnímání prostoru. Abych co nejlépe zhmotnil tyto myšlenky, rozhodl jsem se tematizovat a zkoumat své vnímání při probouzení jakožto stav, kdy lidský mozek přechází z fungování v podvědomí do fungování ve vědomí. V tuto dobu u mě nejvíce dochází ke zpochybňování reality a také myšlení a vnímání funguje zcela jinak než ve zbytku dne. Zároveň je to doba, kdy se epileptikům dostavují nejčastěji jejich záchvaty. Také k pyknolepsii dochází u lidí nejčastěji během rána a vstávání, ale narozdíl od epilepsie, jí v dětství měl téměř každý z nás. Pyknolepsie je stav, kdy člověk na chvíli přestane smyslově vnímat, ale přitom zůstává bdělý a často v tento okamžik něco upustí nebo rozlije čaj či kávu.
Člověk tyto stavy vůbec nepostřehne, protože mozek plynule spojí jednotlivé části, kdy jsme byli při smyslech a krátký časový úsek, který se odehrál bez našeho vědomí, jako by vůbec nenastal. Podobné stavy nevědomí míváme kupříkladu, když se zamyslíme při čtení knih a po nějaké době zjistíme, že vůbec nevíme, co jsme četli. Všechny tyto zvláštnosti vnímání se v mé práci nějakým způsobem reflektují. Vrátím se ještě k práci Muybridge a Mareye. Jejich fotografické záznamy rozfázovaného pohybu fungovaly jako protéza zraku. Do té doby nikdo přesně nevěděl, jak běhá kůň či létá pták, až díky těmto fotografiím jsme se to dozvěděli, ale stejně jsme to na vlastní oči nebyli schopni vidět. Později už ani nebylo potřeba vidět tento pohyb, protože jsme již věděli, jak takovýto pohyb vypadá a teoreticky jsme tak přišli o schopnost jej vidět. Podobný důsledek má i má práce díky tomu, že je zde zachycen prostor a čas podobně, jak jej ve skutečnosti vnímáme. Tak zjistíme, že při pohledu na sochu, máme problém vnímat a dešifrovat prostor. Také čas jako by přestával v díle existovat. To je zapříčiněno tím, že je zde zhmotněno a zahuštěno velké množství časových fragmentů do jedné sochy. Díky tomu můžeme v jeden moment vidět několik nebo i všechny časové okamžiky najednou. Muže nám to také připadat jako bychom sledovali spíše mnoho paralelních realit než časový záznam. Záměrem bylo vytvořit prostorový objekt z fragmentů časového záznamu, který by rozebíral nebo mapoval lidské vnímání v předem definovaných momentech.Dílem je socha(cca 40 x 40 x 25 cm) vytvořena technikou digitálního 3D scanneru a 3D tisku, v níž jsem se rozhodl tematizovat a zkoumat své vnímání při probouzení jakožto stav, kdy lidský mozek přechází z fungování v podvědomí do fungování ve vědomí. V tuto dobu u mě nejvíce dochází ke zpochybňování reality a také myšlení a vnímání funguje zcela jinak než ve zbytku dne.
Jan Nálepa, autor, vizuální umělec

Zájem o zobrazení rozfázovaného pohybu, zachyceného z několika odlišných časových okamžiků do jednoho obrazu je přítomný v dějinách umění například v dílech futuristů. Avantgardní hnutí z počátku 20. století se vyznačovalo až fetišistickým nadšením pro technický pokrok, stroje, zbraně, válku a především rychlost. V některých dílech Giacoma Balli je patrná fascinace pohybem, jež zobrazoval tak, že v jednom obraze bylo více časových etap složeno dohromady, buďto způsobem řazení časových etap vedle sebe nebo přes sebe. Klasickým příkladem je jeho obraz Dynamika psa na vodítku z roku 1912, kde jsou jednotlivé časové fáze skládány jedna na druhou. Pohyb a změna polohy je pak patrná převážně u končetin psa, kde je nejradikálnější. Podobnou, i když více abstrahovanou a technicistní vizualitu, volil i Marcel Duchamp ve svém díle Akt sestupující se schodů č. 2, také z roku 1912.
S fragmentárním zobrazováním reality pracuje i kubismus. Tento směr se vyvíjel ve stejném období jako futurismus, ale kubisté se nevěnovali pohybu, zabývali se spíše vnímáním objektu z různých úhlů. Obraz je skládán z reprezentativních fragmentů pozorovaného objektu, divák posléze z těchto zlomků dešifruje výsledný objekt díky své znalosti a předešlé zkušenosti.
Pohybem se zabývali také fotografové. Uvedu Étienne-Jules Marey a Eadweard Muybridge, kteří zkoumali pohyb lidí a zvířat na první pohled podobným způsobem. Jednotlivé fáze pohybu jsou jimi zachyceny a buďto řazeny jeden snímek vedle druhého (E. Muybridge, cyklus Zvířecí lokomoce, 1878) nebo spojeny do jednoho obrazu (E.J. Marey, Let pelikána. 1982), aby bylo zřejmé, jakým způsobem je pohyb vykonáván. V mé práci nejde ani tak o pozorování pohybu jako spíše o tvary a hmotu, která se v lidském mozku díky pohybu utváří. Primárním je zájem o lidské vnímání časoprostoru a ne o vědecké zkoumání pohybu a lokomoce.
Inspiraci a teoretickou oporu jsem nalezl také u francouzského filosofa Paula Virilia v díle Estetika Mizení (1989), ve kterém se zabývá fenomény, jež narušují účinek reality vnímáním skládaného z dojmů nebo účinku skutečnosti, determinací smyslové zkušenosti technologiemi a fenoménem rychlosti. Podrobněji témata z této knihy rozeberu v kapitolách: Teorie – piknolepsie a probouzení; Závěr – rozpad časoprostoru.
Mgr.Karel Císař, Ph.D., teoretik umění

Probouzení vědomí. Byli jsme si vždy blízko, blíž než bolest a probuzení.“ zní v textu jedné ze skladeb od WWW. I když je to trochu hyperbola, každé naše probuzení bývá trochu bolestné. Jako chemik bych mohl na přechody mezi spánkem a bděním pohlížet jako na změny v chemických rovnováhách na synapsích v našem mozku, mohl bych odkázat na signály, které můžeme měřit pomocí EEG nebo se trochu pošťourat v genetické podmíněnosti pyknolepsie a epilepsie. Ale vzhledem k tomu, že biochemie není mým koníčkem, na EEG chodím nerad a o tom, že má epilepsie je dědictvím po mých předcích pochybuji, opřu se o zcela jiný koncept, který zastává například Stanislav Grof.
Zatímco moderní věda tvrdí, že lidské vědomí a paměť jsou produkty mozku, Grof toto tvrzení považuje za nesprávné a říká, že je to stejné jako domnívat se, že televizní přenosy vznikají v našem televizním přijímači. Je jasné, že poškodíme-li fyzicky televizi/mozek je pravděpodobné, že dojde ke zhoršení jejich funkce, nicméně každému je jasné, že to co je „oživuje“ má zdroj mimo ně samé.
Na základě tohoto můžeme vnímat probouzení jako přechod z jedné kvality vědomí do druhé, jenž je provázen chemickými změnami v mozku. Ale jsou tyto změny příčinou nebo jen odrazem změny v našem vědomí?
Sám jsem mnohokrát zažil pyknolepsii a epileptické syndromy. Ale zatímco pyknolepsie pro mne vždy byla jen jakýmsi drobným zmatením, které skončilo nejhůř tím, že jsem vykonal malou potřebu na místě, jež k tomu nebylo určené, při epileptických záchvatech jsem si lámal zuby a děsil široké okolí. Vzhledem k tomu, že si ze záchvatu nikdy nic nepamatuji, jsou to jenom výpovědi svědků mých záchvatů, které vrhají matné světlo na to, co se mnou v oněch okamžicích děje. Nejzvláštnější mi vždy přišlo, že i přes zdánlivou nepřítomnost mého ducha a křeče zmítající mým tělem se vždy snažím navázat oční kontakt a něco říci. Onen oční kontakt je prý zvláště nepříjemný, snad nejen kvůli tomu, že z mých očí zcela zmizí duhovka, ale nejspíš protože oči jsou okno do duše…
Popisuji to zde, protože mne to vždy vede k zamyšlení nad moderním medicínským přístupem k léčbě této choroby, který spočívá v tom, že vám nejprve změří elektrické signály na povrchu lebky, řeknou vám jak moc vám to tam „hází špatný píky“ (rozuměj vlny) a předepíšou vám jedno z mnoha léčiv upravující chemickou rovnováhu ve vaší hlavě. I zde je vidět čistě materialistický přístup, který jde čistě po „hardwaru“, bez většího zájmu o to, co je skutečně uvnitř.
Já sám vnímám tyto záchvaty jako momenty, kdy spadne „operační systém“ zprostředkovávající mi realitu. A tím se dostávám k úvahám kolegy Jana Nálepy, který si nějakým způsobem uvědomuje, že realita není to okolo, ale že si ji vytváříme sami. Hezky je to vidět na tom, jak se lidská bytost vyvíjí. Ze začátku svého bytí si tu málokdo něco pamatuje, jak rosteme, na základě interakce s vnějším světem sbíráme zkušenosti a osvojujeme si dovednosti (podobnost s nejrůznějšími RPG hrami čistě náhodná). Jako děti vnímáme svět mnohem bezprostředněji, protože ještě nejsme zatíženi, jelikož v hlavě nemáme ještě nahráno tolik filtrů, které v našem pozdějším životě naši realitu někdy až absurdně deformují. To jak vytvářet realitu nám nejprve vysvětlují jedinci, kteří nás na tento svět přivedli, a později už i institucionalizovaný systém vzdělávání a média, kde se dozvíme, jak naši realitu nastavit tak, abychom tu mohli všichni společně spokojeně fungovat.
Je mi jasné, že pro mnoho neurobiologů a jiných lidí zabývajících se problematikou fungování lidského mozku, je tento text neakceptovatelný, a zatímco oni mohou podložit svá tvrzení mnoha články publikovanými v prestižních odborných časopisech, já stavím pouze na několika osobních zážitcích, které se snažím interpretovat za pomoci děl autorů, kteří nikdy nebyli široce přijati. Nicméně doufám, že se třeba najde někdo s otevřenou hlavou, koho trochu netradiční pohled na věc zaujme.
Jindřich Mašín, chemik, organik

Pyknolepsie. Naši kulturu stále provází starořecká výzva „Poznej sám sebe!“ Původně to byl pozdrav boha Apollóna, zaznamenaný na jeho chrámu v Delfách, tedy v centru (pupku) světa. Ten, kdo přicházel do delfské věštírny, byl uveden do pravdy o sobě samém. Z vyšší moci tak sebe vnímal jako záhadu. Také mystéria byla příležitostí prožít stavy, v nichž člověk opouštěl sebe (řecky leipó = upouštím, opouštím) a vnořil se do tajů života, aby se po návratu k sobě dokázal lépe orientovat ve světě – ať v tomto, či jiném.
Tradice mystérií a Apollónův pozdrav se stal nápovědou a výzvou pro myslitele, kteří spojili otázku, jaký je člověku dán úděl, s úkolem zkoumat člověka také z jeho vlastní perspektivy. V kultuře se událost takového obratu stala pojednou záležitostí nejenom náboženské konverze, ale zejména kriticky uvažující filosofie (pečující o duši, nebo hledající soulad makrosvěta s lidským světem). Stala se záležitostí uměleckého procitnutí a imaginace, tak vědeckých přístupů a počinů. Teoretických modelů vědomí a poznatků o tom, jak vědomí funguje, existuje velmi mnoho. Otázek a úskalí ještě více. Co představuje realitu vědomí a vědomou realitu? Jaká je skutečnost mimo vědomí? Co je a není konstrukcí vědomí? Z jakých jeho pater jsme sami sobě evidencí a hlásíme se o to být pány vlastní situace? Jak se sobě ztrácíme ve stavech bez vnitřní orientace a co nás přitom řídí? Na co nás vědomí orientuje? Odkud a jak přicházíme coby host do vlastního domu?
Máme před sebou umělecký pokus, jak v matérii zachytit stopu vědomí, jak v imaginaci dat zachytit tvarosloví jeho řeči. Předivo stavů vrství realizované možnosti smyslů neboli orientací pořádat intence do vlastních forem a struktur. Sepětí prostoru a času zde vzbuzuje dojem budování sídla, v němž se petrifikuje svět s mnoha korpusy, zákoutími, ulicemi… Tak znovu se pokoušíme odhalit sebe samé u bran chrámu, v němž dnes sídlí věda i umění, filosofie i náboženství… Chrámu, jehož nápis „Gnóthi seauton!“ čas nevymazal…
Miroslav Joukl, filosof

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.

  •