Konec 1-2-3

Konec 1:

Stoletý komín se elegantně kácí k zemi přesně do míst, kde byla vytyčena zóna dopadu sutin. Místní policista si domlouvá rande s jednou z přihlížejících. Hasiči neochotně stříkají vodu do vzduchu, aby prach nezaprášil delegaci lokálních politiků.
„Detonace proběhla v pořádku, odklízecí čety můžou zahájit práci, až se usadí prach. Děkuji, dobrá práce.“
Potlesk
„Pane střelmistr, tak kolikátý komín je to tenhle měsíc?“
„Asi třetí.“

Konec 2:

Když člověk vystřelí do vzduchu rychlostí blesku, těžko se vnímá, co se vlastně děje. Teď zrovna jsem už jen jednouhlíkatá molekula oxidu uhličitého. Kdesi pode mnou vidím lidi. Tedy, spíš bývalé lidi. Ale ne někteří by měli ještě žít. Ale jinak je tu i spousta kusů masa, končetin. Molekuly spáleniny mě míjejí tak hojně, že to tu musí člověku smrdět jako ve spáleným cirkuse. Z dálky slyším sirény, hasičů a sanitek. Když máte takhle pernej víkend, docela rádi byste věděli, že jste aspoň posloužili dobré věci. Ale mám svůj důvod o tom pochybovat. Asi si najdu nějakou kytku a nechám se začlenit do sacharidu, třeba tak budu světu užitečnější. My molekuly totiž do kláštera vstupovat nemůžeme.

Konec 3:

V operačním centru byl dneska docela klid. Dvě hodiny žádný výjezd, to se v pátek večer většinou nestává. A proto, když Honza poprvé viděl rozblikanou kontrolku tísňového volání vlastně ho to potěšilo. Naposledy srknul z šálku kávy a mezerníkem přijal tísňový hovor:
„Dobrý den, linka tísňového volání.“
„Rychle prosím! Budou potřeba hasiči, záchranka, policie, je tu úplná apokalypsa.“
„Uklidněte se prosím, uveďte, kdo volá a kde jste.“ Vystřelila z něj automaticky naučená věta.
„Ale prosím Vás v Dlouhé ulici v obchodním centru vybuchla bomba, jsou tu mrtví, zranění a hoří tu.“ Uvedl hlas a zavěsil. Honza se podíval okolo sebe viděl všech svých pět kolegů jak, s někým mluvil. Šéf operačního centra vstoupil do místnosti, kde sídlí operátoři. „Pánové, máme teroristický útok v obchodním centru. Nastala apokalypsa.“

  •