Idea univerzity, soubor číslo 3 – Schödingerova kočka

Autor: Alexandra Prokopová
Rok vzniku: 2012 – 2014
Počet děl: 6 tisků, video, esej
Technika: počítačová úprava fotografií, počítačová animace
Umístění: FChT UPa

Texty: autor, historik umění, přírodovědec, filosof

ESEJ: Nová interpretace uměleckého díla může mít mnoho podob, zvláště když se na ně podíváte skrze symbol kvantové mechaniky myšlenkový experiment Erwina Schrödingera. Je to jako s knihou, kterou čtete v patnácti a pak v padesáti. Vlastně čtete úplně něco jiného a najednou odhalujete nové vrstvy a nalézáte jiné kontexty ….
S uměleckým dílem je to stejné! Filozofie vědy může hledat filozofické aspekty dvou-štěrbinového experimentu, může se zabývat principem neurčitosti, vlnově korpuskulárním charakterem hmoty, komplementaritou a nacházet paradoxy. V kontextu tohoto druhu filozofie, recykluji dílo, sochu, kočičího predátora, který tak dostal po deseti letech druhou šanci, další kočičí život.
Objekt se stal metaforou pro myšlenkový experiment Erwina Schrödingera, kvantového fyzika a nositele Nobelovy ceny, který na něm demonstroval paradoxy kvantové mechaniky, duální vlnově částicový charakter hmoty. Jeho kočka napůl živá a napůl mrtvá se stala oblíbeným nástrojem žonglování v oblasti humanitních věd.
Moje „Kočka“ má také duální charakter – má dvě superpozice uměleckou / socha a sociální / sdílené ohniště na zahradní slavnosti. Díky ohni se zde navíc uplatňuje jedinečný psycho-kvantově-metafyzikální efekt, spočívající v nedbalém přikládání polen, které má za následek, že její vlnová funkce nakonec zkolabuje.
V tomto díle jsem pracovala s apropriativní metodou používanou v současném vizuálním umění. Termín apropriace nese význam osvojení, práce jako celek tedy bude sledovat z různých pozic tuto problematiku. Vstupní esej se věnuje potřebě lépe se naučit obývat svět a hledá tématem funkce umění vytváří komunikační prostor, společenský, zahradní slavnost. Samotný název je inspirovám citátem od Nicolase Bourriauda z textu Vztahová estetika, v němž on sám navazuje na vlivné, francouzské, levicově orientované intelektuály minulých dekád. Jeho smýšlení se stalo prvotním impulsem pro tuto práci, zkoumá fenomény, objevující se v návaznosti na metodu apropriace v současném umění. Potřeba lépe se naučit obývat svět„…díla si již nekladou za cíl vytvářet imaginární či utopickou realitu, ale konstituovat způsoby existence či modely chování uvnitř existující reality.“
Napříč dějinami umění se formuje a vyvíjí princip apropriace. Můžeme se s ním setkat na různých úrovních v mnoha podobách nejenom v umění, ale i každodenním životě. Proces je s člověkem ve vztahu od naprostého počátku lidské existence. Nic nebylo vytvořeno od nuly, tedy „ex nihilo“ . Systém apropriace představuje užití přivlastněného elementu v produkci něčeho nového. Nedotknutelná záležitost, jejíž vlastností je fakt, že vzniklé dílo či práce, uvádí v novém kontextu to, co si přivlastnilo. Díky tomu dochází k vytváření individuálního vztahu nebo nových vzájemných vztahů a transformací, při produkci něčeho nového. V současném uměleckém provozu se stále více setkáváme s projekty, zabývajícími se různými způsoby osvojení, většinou se jedná o sofistikované podoby tohoto typu produkce, „..umělci pracují s objekty, které již obíhají na kulturním trhu, tj. nesou informace, které do nich vložili jiní lidé.“ ) Tento proces nabírá na síle v prostředí vizuálního umění především v devadesátých letech. Počátkem dvacátého století si Pablo Picasso a Georges Braque přivlastňují objekty z mimouměleckého prostoru a vkládají je na svá plátna. O pět let později, v roce 1917, představuje Marcel Duchamp ideu „readymade“, která se stala naprosto zásadní, podkopala myšlenkové základy tradičního smýšlení o umění.( paralely teorie relativity a kvaltovka) Hnutí Dada pokračuje v apropriaci každodenních předmětů, surrealisté rovněž začleňují použití nalezených objektů a situací. Tento výčet by mohl pokračovat dále přes padesátá, šedesátá léta a další dekády, v nichž fungovali umělci, které vnímáme jako ikony, Roy Lichtenstein, Andy Warhol, Richarde Prince a další.
V minimálním exkurzu do historie apropriace si můžeme všimnout faktu, že ve většině případů, zhruba až do padesátých / šedesátých let, se v umění jedná o přisvojování hmotných předmětů. To můžeme považovat za první stádium, za elementární prvek z množiny možností apropriace. Nejde už o výrobu předmětů, ale o to vybrat si z již existujících věcí jednu a s určitým záměrem ji použít. Je nutné připomenout, že v tomto období se diskutují hlavně nastupující média film a fotografie ve vztahu k dominantnímu malířství, coby umělecké vyjadřovací formě. V další klíčové fázi vývoje nám do umění začíná vstupovat masová kultura. Právě ta sebou na pozadí nese další otázky spojené s konzumem, už se nejedná pouze o hmotné prvky, umělci si začínají přivlastňovat strategie masové kultury, vstupují do světa médií. Naši současnou situaci ovlivňuje vznik internetové sítě a počítač jako centrální médium pro sdílení a šíření informací různých kategorií. Jde o výchozí bod, který zásadním způsobem mění mentální lidský prostor, tento bod přináší nové formy lidského poznání a produkce. Najít paralelu a vizualizovat tento efekt se podařilo díky desítkám fotografií, které byly zpracovány v programovacím jazyce Java. Výstupem je série tisků a video.
Alexandra Prokopová, autor

Kočka je skutečnost v objetí lidského mínění jiná než odhalená pravda o její povaze? Je v základech reality řád, nebo je jeho hledání lidským přídavkem nad dosud známými procesy, jevy a stavy? Je skutečnost reálná v hranicích poznatků, nebo za vším zeje propast bez hranic či v nedostupných hranicích? Je reálné jen plynutí, nebo reálným jsou struktury entit spojené s časoprostorovým kontinuem? Jsou způsoby, jakým lze co poznat, odhalením téže věci, nebo nám odlišné způsoby poznání dovolují odemknout zcela jinou realitu? Může se lidské poznání dobrat každé reality? Řídí se poznání předměty, nebo předměty poznáním? Kolik je světů a je-li vůbec jaký?
Ve filosofickém myšlení nalezneme mnoho způsobů tematizace toho, co a jak vskutku jest, sporů o východiska, postupy a závěry lidského poznání, o limitech našeho vědomí a jazyka, o možnostech teoretické či praktické dostupnosti reality. Subjekt-objektové paradigma (ve filosofii započaté novověkým empirismem a racionalismem) produkovalo otázky i způsoby hledání odpovědí, které problém reality svázalo s vědeckými principy jejího výkladu. Modely umožňující objevovat složitost struktur a dynamik pluralitně „jednotného“ světa přinášejí nejenom nové poznatky. Vznikají záhady, jejichž řešení nejsou stávajícími prostředky vědy vždy jednoznačně rozhodnutelné. Stojíme tak v situaci hledaných postulátů o světě, jeho hladin a fragmentů, mj. s otázkou, jak do světa patříme a jak co náleží do světa spolu s námi. Nejsme pak vlastně také pokusem v laboratoři, která tvoří mezi možným a skutečným právě ony významy, jimž se učíme rozumět, abychom ve světě mohli žít? Věda, filosofie, umění, náboženství…promlouvají v řeči, které sdílet bývá nesnadné, ale v mnohém mohou být vzájemně inspirující.
Tak Schrödingerův myšlenkový experiment a Kočky v uměleckém výrazu SP ukazují na nevyzpytatelný vztah mezi formou existence a zjevu. Záhada vzbuzuje údiv nad možností ambivalence být ve vlastní identitě vždy jiným. Uchopitelnost obrazu, slova, poznatku, těla, vášně i touhy prostřednictvím téhož je ne-dostupná a jediné, co zbývá, je neviditelný „kočičí skok“, jímž kočka, zdánlivě strnulá, vládne předivu možností: jako socha (trůnící svému světu), jako gril (dávající sebe ve prospěch lidských smyslů). A že přitom lze také mluvit o jímavosti, o kráse, živosti tvaru a nápadu, které dohromady vybízejí skokem opustit laboratorní krabice, v nichž si tak mnohdy pod víky oborů slepě hovíme, je počinem (v souladu projektu Idea Univerzity) hodným alespoň pozornosti. Kdo se ode mne více nedozvěděl, nejvyšší čas začít s vlastním pátráním.
Miroslav Joukl, filosof

Těžko bychom asi hledali úspěšnější fyzikální teorii 20. století než byla kvantová mechanika (QM). Cenou kterou jsme za tento úspěch museli zaplatit je její znepokojivá kontraintuitivnost „přirozenému“ fyzikálnímu citu. V QM máme teoretický aparát, který nám na jedné ztraně velmi úspěšně předpovídá výsledky vědeckých měření a experimentů, a ve svém důsledku umožnil mimořádný technologický rozvoj vědy a průmyslu v 2. polovině 20. století, ale na druhé neuspokojuje fyzikovu (chemikovu) potřebu získat vedle úspěšného fenomenologického popisu i hlubšího fyzikálního porozumění. Richard Feyman jednou prohlásil, že fyzici sice umí QM umí výborně aplikovat, ale opravdu jí z nich nerozumí asi nikdo.
Název objektu – kočky odkazuje k slavnému (a to i z hlediska širšího kulturního diskurzu) myšlenkového experimentu Erwina Schrodingera. V experimentu je objekt-kočka v krabici se strojem který ji má usmrtit na základě toho jestli se do krabice vložený radioaktivní atom rozpadne či nikoliv (rozpad probíhá z nějakou pravděpodobností danou poločasem rozpadu daného nuklidu). Když je krabice zavřená a pozorovat do ní nevidí je stav uvnitř popsán superpozicí dvou stavů (vlnových funkcí ) nerospadlý nuklid – živá kočka a rospadlý nuklid – mrtvá kočka. Časový vývoj vlnové funkce izolovaného systému (kočka v krabici) se řídí Schrödingerovou rovnicí (nebo jejími relativistickými ekvivalenty, viz např. Diracova rovnice). Tato dynamika zachovává informaci o původním stavu, protože z aktuálního stavu lze určit jak stav budoucí, tak stav předchozí. Pokud na systému provádíme měření, které může nabývat několika možných výsledků, vždy (s danou pravděpodobností) naměříme jen jeden z možných výsledků tj. když pozorovatel otevře víko krabice a podívá se dovnitř, na objekt uvidí pouze jeden z těchto stavů – buď jen živou nebo jen mrtvou kočku, nikoliv jejich superpozici. Klasická Kodańská interpretace QM (Bohr, Heisemberg) interpretuje tento výsledek jako fundamentálním fyzikálním proces, který nazívá kolapsem vlnové funkce.
Schrodingerův myšlenkový experiment nastoluje zásadní otázku, kdy soustava přestává existovat jako superpozice stavů a stává se z nich pouze jediný? Účelem experimentu je ukázat, že teorie kvantové mechaniky (QM) není kompletní bez zákonů, které popisují stav, kdy vlnová funkce kolabuje a kočka zemře nebo zůstane naživu, namísto obou těchto stavů – tj. zákonů řídících přechod (mikroskopické) reality popsané QM na makroskopický systém tj. nám intuitivně známý reálný svět, který je popsán klasickou fyzikou.
Schrodingerův myšlenkový experiment upozorňuje na stále živou otázku QM (tzv. problém měření), která vyplývá z toho,že tento proces nemůžeme přímo pozorovat, a to jak a jestli vůbec dochází ke kolapsu vlnové funkce. Tato otázka dala vzniknout řadě různých interpretací QM, například v posledních desetiletích čím dál oblíbenější a vlivnější interpretace tohoto přechodu pomocí tzv. kvantové dekoherence, která je důsledkem korelace mezi kvantovým stavem pozorovatele a pozorovaného objektu.
Schrodinger k tomu konstatoval, že QM je v tomto znění (a interpretaci) nekompletní a neodpovídá skutečnosti neboť kočka musí být buď živá, nebo mrtvá (neexistuje žádný stav mezi životem a smrtí) a stejné to musí platit i pro nuklid. Musí být buď rozložený, nebo ne.
Chcete-li vyjádřit záležitosti jinak (abychom parafrázovali Stevena Weinberga). Pokud jsou pozorovatelé a jejich měřicí přístroje sami popsány deterministickou vlnovou funkcí, proč nemůžeme předpovědět přesné výsledky měření, ale pouze pravděpodobnosti? Obecněji, jak se vytváří vztah mezi kvantovou a klasickou skutečností?
Byť jsme také díky řadě teoretických prací na interpretaci problému měření přes konzistentní historie a kvantovou dekoherenci a také experimentální práci Serge Haroche a D.J. Winelanda (Nobelova cena za fyziku 2012) v jejich zodpovězení blíže než kdy v minulosti, zůstávají tyto fundamentální otázky QM stále otevřené a široce diskutované.
V instalaci Schrodingrova kočky nacházím určité paralely k výše uvedenému – instalace je de facto superpozicí kočka-gril (ve smyslu QM stavu) ze kterou když interagujeme tj. realizujeme pozorování/měření stává se ve fyzickém světě buď sochou nebo grilem( dalo by se řící v souladu se solipsistickou interpretací QM, že ke kolapsu vlnové funkce dochází až v našem vědomí). Odobně jako Schrodingerův myšlenkový experiment, který se stal součástí širšího mezioborového diskurzu a sdíleným kulturním fenoménem, stala se i je instalace Schrodingerovy kočky na FChT UPa místem setkávání se studentů různých fakult k společnému jídlu a dialogu v rámci projektu Idea university.
Jako přírodovědec vnímám takové setkávání a dialog jako velmi potřebné i proto aby „tajemnost“ QM byla v mezioborovém diskurzu správně chápána a nepřiváděla naše filosofické protějšky k zcela nesmyslným závěrům jako například, že: „kvantitativní racionalita – normativní popis vědeckého materializmu – není nadále schopna postihnout chování hmoty na úrovni kvantové reality“ (Andrew Ross,Strange Weather, Verso,1991), jak ve své knize Tváří v tvář – věda a její intelektuální protivníci uvádí nositel Nobelovy ceny za fyziku Steven Weinberg.
V souvislosti s občas zaznívající kritikou vědy z pozic postmoderní filosofie stojí za zmínku názor, který vyjádřil v této knize. Pokud filozofové nejsou schopni dát nějaký přesný nebo formální význam pojmům jako pravda nebo realita, pak o nich prostě hovoříme “naivně”, přirozeným jazykem. Rozhodně nejde o selhání vědy (leč spíše o selhání filozofů, které vědce nemusí nijak zvlášť trápit). Vědecká teorie je reálná stejným způsobem jako kámen – a to alespoň provizorně stačí.
Alexandr Prokop, přírodovědec

Schrödingerovy kočky v dnešní době jsou již všechny kočky Schrödingerovy. Jakmile tento fakt pochopíte, už vás nic v kočičím světě nepřekvapí. Původní Schrödingerovy kočky vznikly jako výsledek ne – chvalně známého experimentu kvantové mechaniky konaného ve 30. letech. Každý už slyšel o slavném myšlenkovém pokusu Erwina Schrödingera. Strčíte kočku do bedny s lahví jedu, o čemž by spousta lidí prohlásila, že to už samo o sobě stačí. Dnes by mu to jen tak neprošlo, dnešní zelení aktivisti by vyvolali po facebooku takový globální humbuk, označili by Schödingera za kruťáka a zlosyna a Nobelovu cenu by určitě nedostal. Tak ještě jednou v bedně máte kočku pak přidáte malý mechanismus, který může – ale nemusí – láhev rozbít; to závisí na náhodném pohybu částic vysílaných nějakým radio -kativním materiálem. Ten je v té bedně taky. Je to velká bedna. Nu, a protože podle kvantové teorie je kočka v bedně zároveň částicí i vlněním…ne, moment. ať je podle všech těch kvant čímkoli, to cosi „původně kočka“ je ve stavu tj. v superpozici, kdy není doopravdy ani mrtvá ani živá, ale obojí a nic z toho zároveň a to až do chvíle, kdy pozorovatel sundá z krabice víko a pozorováním jaksi kočku zafixuje v čase a prostoru, asi zkolabovala vlnová funkce. Zkrátka a dobře, buďto má před sebou kandidátku pro ( urnu ) jamku za kůlnou, nebo prskající, lehce radioaktivní rozzuřenou chlupatou kouli se zadřenými kousky skla v kožichu. Zvláštní je na tom to, že než se zvedne víko, nejen budoucnost kočky, ale i část její minulosti jsou neurčité. Například už mohla být pět minut po smrti. Takhle se aspoň tato celá podivnost dostala do učebnic. Pokud tomu ovšem věříte!!.
Už méně známá je práce skupiny vědců, kteří si neuvědomili, že Schrödinger mluvil o “myšlenkovém experimentu” to je takový pokus, který vlastně v realitě nemůžete provést, a skutečně ten pokus provedli: Vzali bednou s radioaktivním zdrojem, lahví jedu, se vším. A samozřejmě s kočkou. Přesto zapomněli na jednu důležitou věc. Zatímco pozorovatel nemá ani tušení, co se uvnitř bedny děje, kočka to ví sakra dobře. Dá se předpokládat, že předtucha kočky že se děje něco nekalého a že zde něco začíná smrdět dělá s mozkem kočky pravé divy pozorovatel by musel být hluchý aby ještě před otevřením bedny nevěděl zda kočka je mrtvá nebo živá. Ale také může nastat efekt, že kočka hnána vědomím brzkého konce možná i všemi těmi kvanty poletujícími kolem a po laboratoři si zkrátila cestu časoprostorem a nakonec ji najdeme trochu vyděšenou ve skříni u vrátného. Přirozený vývoj se nicméně s chutí chytá každé novinky, a tak se tento způsob unikání z nepříjemných situací přenesl na potomstvo oné kočky. Měla hodně potomků. Uvážíme-li její nově nabyté schopnosti, není ani divu. Tento nový gen byl natolik dominantní, že většina koček v dnešní době má v sobě něco schrödingerovského. Pozná se to podle jejich schopnosti dostávat se do a ze zamčených prostorů, jako jsou třeba pokoje, domy, lednice, bedna, v níž jste ji chtěli odnést k veterináři a přísahali byste, že jste zavřeli víko atd. Pokud jste kočku večer vyhnali z domu a ráno ji objevíte, jak vám poklidně spí pod postelí, je to Schrödingerova kočka.
Terry Pratchett, spisovatel

Několik povrchních poznámek ke Schödingerově kočce. O tzv. Schrödingerově kočce se Schrödinger letmo (jen v ěkolika větách) zmínil ve svém článku Současná situace v kvantové mechanice z roku 1935, aby ukázal kurióznost kvantového náhledu v makrosvětě. Einsteinovi, který také nebyl spokojen s kvantovým pojetím či popisem reality, se tento příklad líbil (článek s tzv. EPR experimentem je také z roku 1935). Jedná se o myšlenkový experiment s kočkou, který ukazuje, kam až můžeme zajít s rozvrhem vidění reality. Zdravá kočka je umístěna do ocelové komory s radioaktivní látkou, u které je padesátiprocentní šance, že se za hodinu buď rozpadne anebo nerozpadne. Když se rozpadne, příslušný přístroj to zaznamená a spustí kladivo, to rozbije ampulku s jedem a jed kočku okamžitě usmrtí. Zdravý rozum nám velí, že během hodinového pokusu platí v komoře buď jeden stav anebo druhý (prostě dokud nedojde k rozpadu, kočka žije) a my se potom jen podíváme, který stav to je. Jenže z hlediska kvantové teorie chápeme situaci takto: dokud se nepodíváme do komory, abychom zjistili, co se stalo, je vše v tzv. superpozici stavů. To znamená, že pravděpodobnost obou stavů ano-ne platí v komoře současně – radioaktivní látka se rozpadla-nerozpadla, přístroj zaznamenal-nezaznamenal rozpad, spustil-nespustil kladivo, ampulka s jedem se rozbila-nerozbila a naše milá kočička je živo-mrtvá. Teprve aktem pozorování (či našim vědomím?), tedy až když se za hodinu do komory podíváme, superpozice zkolabuje do jednoho faktického stavu. Pro novináře za dveřmi jsme potom i my v superpozici stavů víme-nevíme, dokud jim výsledek experimentu nesdělíme. Nebyl by závěry kvantové teorie potěšen George Berkeley, jehož tradovaná teze říká, že bytí věcí spočívá v tom, že jsou vnímány? Nebylo by možné prostřednictvím kvantové teorie nově řešit i taková témata jakými jsou Zenónovy aporie nebo problematika trojjedinosti Boží? Myslíte si, že by existovala naše planeta, když nebude existovat člověk (nebo jakékoli živé a reflektující bytosti)? Kdo by její existenci potvrdil? Je váš pes živý, když ho nevnímáte? Myslíte si, ptal se studentů slavný fyzik Feynman, že existuje v lese zvuk padajícího stromu, když jej nyní neslyšíme? Lze to dokázat? Pokud odpovíte, že můžeme v lese nechat diktafon a nahrát si zvuk padajícího stromu, když tam nebudeme, je otázka opět stejná: existuje zvuk v lese, dokud si neposlechneme zvuk z diktafonu? Je zvuk z diktafonu zvukem z lesa?
Filip Grygar, filosof, pedagog, 2012

DUALITA. Je noc a den, bílá a černá, muž a žena, dobro a zlo, jin a jang, duše a tělo, pozitivní a negativní, částice a vlnění. To jsou nejobvyklejší duality, které potkáváme v životě. Trochu to souvisí s křesťanstvím – nebe a peklo, morálním imperativem a marxismem – hmota a idea. Rozum a cit je anglická románová klasika. Ale svět není tak jednoduchý, nedá se redukovat na podvojné účetnictví, možná tak podvodné… Ve dvojkové soustavě, kterou používají počítače, se většina z nás nedokáže domluvit a bylo by to taky asi škoda, ztratila by se jakákoli poezie.
Skrze dualitu chceme pochopit komplexní, složitou jednotu. Jenže stále si musíme uvědomovat, že svět je mnohost, kterou na antagonistické protiklady pouze redukujeme.
Lehkou nejistotu způsobuje Schrödingerova kočka. Tedy ne ona sama, ten myšlenkový experiment – je v té krabici živá, nebo mrtvá? A i kdyby byla mrtvo-živá, co to znamená pro náš další život? Možná máme raději pluralitu. Pro někoho živá, pro někoho fialová. Ještě Heinrich Wölfflin se zabýval pěti formálními protiklady umění – lineárním a malířským, plošným a objemovým, otevřeným a uzavřeným, mnohostí a jednotou, absolutní a relativní jasností. Dnes už se problém umělecké techniky rozpustil v techniku sociální. Protože bez toho, že by umění bylo vnímáno (někým), by to nebylo umění. Což je tak trochu tautologická past.
Dějinám umění zůstává mnoho dualit, jednou z nich je i otázka: Stará nebo nová média? která je stejně relevantní jako: Muži nebo ženy? Sacharidy nebo proteiny? Vzkříšení nebo život věčný? Půst anebo karneval?
Martina Vítková, historička umění, 2012

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.

  •